F.P.B. brali, odkud měli chuť

Tuzemský punk měl letos dobré časy. Ne snad, že by se objevila nějaká skvělá nová kapela, která by žánr posunula dále, to asi ani není možné, protože punk už svůj potenciál do značné míry vyčerpal. Vyšly však dvě kolekce s takřka kompletní tvorbou dvou z nejvýznamnějších tuzemských kapel z dob, kdy punk ještě nebyl zkostnatělou formou a vyvíjel se. Po trojalbu Na barikádách z popelnic s písněmi jihlavských Hrdinů nové fronty, které představovalo splátku vůbec největšího dluhu, protože tvorba této kapely se na CD dosud neobjevila, vyšlo na podzim další trojalbum Kniha přání a stížností, přibližující další legendu – teplické F.P.B.

V jejich případě sice nebyla situace až tak tragická, na počátku devadesátých let vyšlo album Kdo z koho, ten toho, které natočila kapela šest let po svém rozchodu ve studiu, ovšem desku vydala malá, pochybná a dávno zaniklá firma N.A.R., takže byla prakticky nedostupná. Právě toto album natočené post mortem kolekci uzavírá. Předchozí dvě CD Jedem v punku jako v tanku a Víra v pohyb přinášejí živé nahrávky pořízené na koncertech v osmdesátých letech.

Jde o velkou splátku dluhu a nejen kvůli těžko zpochybnitelnému významu jejich následovníka, alternativních Už jsem doma, kteří byli první tuzemskou kapelou, jež se dlouhodobě dokázala prosadit na americké klubové scéně. F.P.B. byli nejintelektuálnější tuzemskou punkovou kapelou, která kromě osobité hudby spojovala punk s poezií. Hned první píseň skupiny Slepci byla na text Jiřího Wolkera a F.P.B. ve zhudebňování básní pokračovali po celou svou kariéru. A šlo o skutečnou poezii a ne vtipné říkánky Jiřího Žáčka, které si zamilovala tuzemská nová vlna od Visacího zámku po Nahoru po schodišti dolů band. Kromě obligátního Morgensterna došlo i na Oldřicha Wenzla, Lawrence Ferlinghettiho nebo Oldřicha Mikuláška. A básnické kvality měly i vlastní Wankovy texty včetně těch raných. Wanek brzo opustil punkovou vzpouru proti společnosti reprezentovanou Loterií, Nudou nebo Křikem v modrém, i když i ta byla kultivovanější než vyřvávání „fuck off“. Už Domovdůchodcovský báby jsou nemilosrdnou sondou do bezútěšného stáří a Kapesník v kaluži už přináší typickou poetiku vybydleného města a osobitou reflexi podivné doby počátku osmdesátých let, kdy se normalizátoři naposled vzepjali a zaútočili na ,novou vlnu se starým obsahem‘. „Jsme slabí ze všech sil / Krájíme tupý chléb / krása – nekrása / mlátíme do želez.“

F.P.B. ale nebyla výlučně parta pro pár vyabstrahovaných intelektuálů, ale plnokrevná punková kapela se vším všudy, syrová, důrazná, neučesaná, plná energie a hlavně s vlastním názorem. F.P.B. sice nepatřili k pionýrům punku, ale lze je dobře řadit k první generaci punkerů, pro kterou punk nebyl forma, v níž se rozhodli vyjadřovat, ale pro které představoval odrazový můstek, od něhož dospěli k vlastnímu výrazu. V případě Miroslava Wanka to byl alternativní rock, jaký přinášela jeho další – a dosud existující kapela – Už jsme doma. Svých kořenů se však nezřekl, protože punková energie a naléhavost zní i z písní Už jsem doma. Wanek tak šel cestou Johna Lydona, který po Sex Pistols založil P.I.L., Micka Jonese, jenž po Clash přišel s Big Audio Dynamite, Paula Wellera, který po Jam vymyslel kavárenské Style Council nebo Joea Baizy, který po odchodu ze Saccharine Trust dal dohromady punkjazzové Mecolodics.

Kořeny představoval rock’n’roll, nikoli však revivalově pojatý. Punkeři se v něm zhlédli pro jeho přímočarost, rebelství a divokost, která byla v padesátých letech stejně šokující jako o dvě dekády později právě punk. Ten zpočátku také popíral všechna zavedená pravidla, než se formálně ustálil, což byl začátek petrifikace, vedoucí k rigiditě.
Ona stylová neukotvenost formovala originální zvuk prvních punkových kapel, které ani nemohly napodobovat své předchůdce a cizelovat formu, protože žádné, nebo skoro žádné neměly. A vzhledem k izolaci východního bloku to měli tuzemští průkopníci punku ještě těžší. Desky se musely shánět na burze rozháněné Veřejnou bezpečností.
Je proto dobře, že se v Knize přání a stížností objevily i převzaté písně. Ukazují, z čeho F.P.B. a následně Už jsme doma vyšli a jak široké spektrum skupin je zaujalo natolik, že se jejich písně rozhodli hrát a zařadit je do repertoáru. V něm nepředstavovaly jen jakési doplňky vhodné na přídavky, nebo záplaty, než bude mít kapela dost vlastních věcí. Mnoho převzatých skladeb, které Wanek často otextoval, se stalo nedílnou součástí koncertního programu teplické kapely a dodávaly mu na pestrosti.

F.P.B. nehráli jen písně punkových kapel, jako byli Sex Pistols nebo Damned, od niž převzali hned několik písní včetně New So Messed Up, znějící ale v refrénu spíše jako ,samizdat‘. Hráli i White Riot od The Clash anebo písně od méně známých Chinas Comidas a Ebba Grön. Došlo ale i na představitele rock’n’rollu Chucka Berryho a jeho ,válcování Beethovena‘ nebo na postpunkové P.I.L.
Šíře záběru však byla mnohem větší. Vypadni nebo nehraju pochází z repertoáru Pere Ubu a trio dokonce hrávalo i dvě skladby – Skvrnu a Svatýho psa – od tajuplných The Residents, jejichž elektronika měla hodně daleko k energickému punku postavenému na nařvaných kytarách. Asi nejvíce se však stylově vymyká Eva a Eda, pojatá v duchu trotlovské německé nové vlny a la Trio.

I inspirace velmi rozdílnými styly napomohla tomu, že kapela neskončila jen u běžné punkové rubařiny s naboosterovanými syčícími kytarami a pochodovým kvapíkem bicích, jaký představuje Ulice nebo speedcorově kratičký Egoista. Jádro Siláka se sice drží punkového idiomu údernosti a důrazu, ale jak úvod s okarínou a podivný závěr s bubláním hlasů ukazuje, kapela se nechtěla nechat svazovat. I Snad má svým sekaným, rozdrobeným riffem daleko k tomu, co se dneska očekává od punku. Listíčko na text Mikuláškovy básně ukazuje, jak kapela pracovala s aranžemi a dynamikou. Po úvodním riffu punkové basy nastoupí zkreslená kytara, ta ale s nástupem textu ustoupí do pozadí a bubeník místy vyťukává rytmus jen do ráfku, aby text vyzněl – až v závěru kapela sešlápne plyn naplno. Také přerývaný Švejskpírův paradox potvrzuje, že kapela rozhodně nekončila u polkového rytmu a střídání sloky s refrénem. F.P.B. sice gradují skladbu na opakování úderného riffu, během něhož se postupně kytara odpoutává od motivu a přechází do sóla, aby přišel střih, kdy sbor opakuje název skladby, než vše konči švejkovskou polkou. Je vidět i směřování k pojetí Už jsme doma, které se objevuje, třeba v složitě strukturovaném Nevíme. Píseň sice graduje na naboosterované kytaře, ale objevuje se v ní hned několik motivů, a překvapivých střihů. Právě v těchto písních je vidět vliv Residents a jejich Svatého psa. I ten nabízí podobné střihy a sborové pasáže, jaké byly posléze typické pro Už jsme doma. Objevují se i uprostřed punkové vypalovačky Ať, která končí rozpadem motivu, nebo v závěru rychlého Kdo z koho, ten toho.

K osobitému výrazu F.P.B. vedla dlouhá cesta. Slepci se pohybují na pomezí mezi punkem a rockem, což zdůrazňuje stavba sóla. A skupina se nevyhnula ani banalitám typu Paříž paříš nebo skladbám postaveným na opakování ne zrovna nápaditého refrénu, což je případ Loterie.
TrojCD nabízí kromě všech dostupných písní i záznamy experimentů. Tím hlavním je záznam improvizovaného spojení F.P.B. s kytaristou Zikkuratu Jirkou Křivkou, pořízený na koncertu v Ostrově na Ohří. Křivka punkovou partu posunul do sféry dlouhých kompozic, jaké hrál Zikkurat ve svém vrcholném druhém období poté, co opustil převzaté punkové vypalovačky typu Den co den a Chtěl bych bejt filosofem. Ukazuje, že F.P.B. neměli daleko k tehdejšímu přístupu tuzemské alternativní scény, libující si v dlouhých kompozicích, ovlivněných jak názvuky jazzrocku, tak i psychedelickým jamováním. Melodeklamovaný Wankův projev odkazuje na tuzemskou undergroundovou scénu a stejně jako třeba pojetí Wardance od Killing Joke dokládá, že F.P.B. nebyli v žádném případě puristé a nebáli se čerpat z jakéhokoli zdroje, který jim připadal zajímavý.

Kniha přání a stížností tedy není zajímavá jen pro ortodoxní punkery. F.P.B. měli širší záběr, což umožnilo jádru kapely přelít se do Už jsme doma v době, kdy se punková scéna pomalu začala stávat hudebně jasně definovanou, a časem tudíž také zkostnatělou a rigidní. Naštěstí to nepostihlo F.P.B. a unikli tomu i stylově vyhraněnější Hrdinové nové fronty. Včas skončit, než je kapela pohlcena stylem, který ji proslavil, se vyplácí.
Vzhledem k tomu, že obě trojCD vyšla ve stejném roce, nelze se ubránit srovnání. Vedle výtvarně dokonalé Knihy přání a stížností, která skvěle imituje podobu svých pravzorů, takže si ji lze i pověsit na zeď, působí Barikády z popelnic jako chudý příbuzný, jakkoli je možná klasický box na CD o něco praktičtější. Jen základní informace, žádná fotografická příloha… Monitor, tedy nyní vlastně už EMI šetřila. Na druhou stranu, punkeři zas takovým množstvím peněz neoplývají, takže to možná až taková chyba není.

Jestliže obsah nevábných Barikád z popelnic příjemně překvapí, u Knihy přání a stížností působí rozpačitě dramaturgie. Samozřejmě, že se komplet Hrdinů lépe připravoval, protože jihlavská trojice působila o něco později a tudíž se jí snáze podařilo získat použitelné nahrávky. F.P.B. sice pořídili po sametovém listopadu nahrávku ve studiu, ta však byla jen jakousi ,best of‘, na které z pochopitelných důvodů chyběly nejen převzaté skladby, ale i mnohé klíčové vlastní písně. I tak jde ale o ucelené jádro, které je bůhví proč – snad kvůli vročení – zařazeno až na konec. A to přesto, že působí nejvyrovnaněji, byť postrádá živočišnost koncertů a zejména zvuk bicích je tupý i na tehdejší dobu.

Zbylá dvě CD jsou sestavena z nahrávek pořízených hned na několika různých koncertech. Na jednu stranu se takto povedlo dostat na tři CD všechny dostupné písně a žádná se neopakuje, na druhou stranu ale neustálé změny zvuku, jeho barvy a kvality, tříští celkový dojem. Kdyby alespoň nahrávky z jednotlivých štací byly zařazeny za sebou, když už skupina nevzala jako základ jeden koncert a nedoplnila ho dalšími písněmi v dostupné kvalitě. Co na tom, že některé by se dublovaly se studiovkou a jiné by možná vypadly, zůstala by však zachována typická atmosféra, která je možná důležitější. Navíc si nejsem jist, zda by se skutečně nenašly lepší verze (nahrávka dvojkoncertu na Chmelnici, kde kapela odehrála vše včetně Opium For The People od Gongu, ale asi zmizela v propadlišti dějin). Navíc by také stálo za to uvést, kdy kde byla ta která nahrávka pořízena.

Výhrady si neodpouštím proto, že jde o příležitost, která se nikdy nezopakuje. F.P.B. nejsou Plastici, kterým pár let po odfláklém boxu vyšla série všech pořízených nahrávek.