Švýcarský bubeník Florian Arbenz, známý z tria VEIN, se rozhodl splnit si také kapelnický sen. K čemuž ho inspirovali bubeníci – kapelníci jako Max Roach, Art Blakey nebo Jack DeJohnette: „Byli to moji hrdinové, vždy mě vzrušovalo, jak veleli svým bandům z bubenické stoličky a zároveň dávali jednotlivým hudebníkům prostor.“ Rozhodl se přitom držet rady Pata Methenyho: „Slyšel jsem ho říkat, že když zakládáte skupinu, berete na sebe závazek sehnat nejlepší muzikanty, jaké můžete. A když je máte, vytvořit jim ideální tvůrčí prostředí, aby ze sebe dostali maximum.“ Do své šestice nejlepších přizval bratry Vistelovy z Kuby, trumpetistu Jorgeho a saxofonistu Maikela, které zná od roku 2002. Dále brazilského kytaristu Nelsona Verase, britského vibrafonistu Jima Harta (též např. Marius Neset) a australského basistu Rafaela Jerjena. A kočíruje kosmopolitní sestavu opravdu i s oním prostorem pro hráče.
Tedy, ono je stejně hned slyšet, že jde o desku „bubenickou“. Aniž by si přitom musel šéf uzurpovat prostor na sóla, ve kterých se naopak (naštěstí) nevyžívá. Ale nejen ve skladbě Strong Steps jsou jeho „kročeje silné“, jak by mohlo znít Arbenzovo indiánské jméno. Arbenz hraje mimořádně členitě, polyrytmicky, s neustále proměnlivou dynamikou. Nápaditě i nápadně. Nepodléhá pokušení sklouznout do jednoduchého groovu. Prakticky permanentně zdobí, rozdrobuje, slévá komplikované vlny. Často kopíruje frázování sólisty. Nezastíní ho tím, ale spíš podpoří jeho výraz. Výborná je i rytmická provázanost s Hartovým vibrafonem, „jemný tlak“ nadnášející sóla dechů, těkání s virtuózní kytarou.
Celková struktura rytmicky neprvoplánových skladeb a intuitivních improvizací rozhodně působí všelijak jinak než jednoduše. Přesto lze Arbenzovi odsouhlasit, když říká, že „navzdory obtížnosti témat, které hrajeme, má muzika hravost a působí jako rozjetá párty“. Ideální tvůrčí prostředí se slyšitelně vytvořit podařilo.