FRANCK VIGROUX: Grand Bal

Jednapadesátiletý skladatel Franck Vigroux vytváří vesmír, v němž se prolíná elektronická a současná hudba, divadlo, tanec i videoprojekce. Po dlouhém působení na experimentální hudební scéně ve Francii (a spolupráci s Miko Vainiem nebo skupinami Push The Triangle a Transistor) se jeho tvorba rozprostřela do multimediálních, scénických projektů. Francouz vytváří konceptuální alba, která se pohybují uvnitř a mezi sférami vyprávění příběhů, hudby a experimentálního filmu. Jeho koncerty mají podobu audiovizuálních představení. Po několika scénických projektech, se kterými vystoupil i v Česku (Flesh a The Falls), přišel autor v letošním roce s dalším materiálem, připraveným primárně pro poslech. Na novém albu vsadil na kartu zvuku analogové elektroniky. Hutné, sršící, často navíc rytmicky nekompromisní, vedle toho ale nechává posluchače pravidelně vydechnout. Tehdy s oblibou ohne svou pouť po zaprášených, industriálních předměstích směrem do hlubin temného vesmíru. Od Fuck Buttons až k Jean-Michelovi Jarreovi nebo Vangelisovi. Od nekompromisního tlaku, který posluchače přimáčkne ke zdi, až k výhledům, které posluchače nechají svou majestátností v tichu s pusou dokořán. Abychom byli konkrétní, úvodní intenzivní otvírák Loïc připomene hrubější hudbu vydávanou labelem Ant-Zen, oproti tomu následující Le Bal polevuje stisk ve prospěch space ambientní výpravy, kterou následně vystřídá v Jolin znovu nekompromisní rytmika, výrazně zkreslené linky, které jsou v působivém kontrastu vůči statickému elektronickému podkladu. Franck se nebojí skladby vyšroubovat do katatonického, hlučného finále (třeba i ve skladbě 68), na druhou stranu dokáže být jak ambientně chlácholivý, tak melodicky i aranžérsky přehledný (Vice nebo L.A. Live), až může tu a tam připomenout současné synthwave hvězdy. Vigroux i na této čistě sonické sondě nedokáže ze sebe odpárat svou scénickou stránku, což nahrávce ponechává silnou atmosféru a celkově barevné vyznění.