František Chaloupka je jedním z našich nejzajímavějších současných skladatelů, který má velmi osobitý rukopis a nebojí se spojovat i zdánlivě cizí prvky. Je autorem fleshmob mikroopery Rozlučka se svobodou pro dvě zpěvačky na elektrokoloběžkách, zkomponoval však i rozsáhlé symfonické skladby Allegory of The Cave. V létě 2024 měla premiéru jeho opera Zaprodanec.
Předloni v létě jen tak improvizoval ve švýcarském Poschiavu na piano. Výsledkem jsou tři Spektrální valčíky. Orchestrální verze měla pod názvem The Witch Waltzers premiéru loni v New Yorku, protože skladba vznikla v místě čarodějnických procesů.
I když bývá Chaloupka občas spojován kromě aleatoriky, která se uplatňuje i zde, s minimalismem, tak The Spectral Waltzers s ním nemají mnoho společného. Rytmus je tříčtvrťový a skladby nepřinášejí žádné posuny motivů opakujících se po sobě. Stavějí hodně na kontrastech, jsou dramatické a gradují. Kompozice vycházejí místy z odkazu polské školy, harmonie i intervaly jsou méně obvyklé. Album však od úvodních taktů zaujme tím, jak zní neklavírně. Tóny jsou vysoké a hrané krátce, perkusivně bez dozvuku. Skladatelovou snahou bylo prozkoumat alikvóty. Pedál je používán minimálně, jen pro vypíchnutí některých tónů. Miroslav Beinhauer opět prokázal, jak je vynikajícím interpretem schopným ctít záměry skladatele a držet náladu a dobře zvládnout improvizované party. Třetí valčík ukazuje, jak zajímavě umí Chaloupka pracovat s harmonií.
Celé album však má ještě jednu vrstvu, která ukazuje, jak je důležitý nejen rukopis skladatele, kvalita interpreta, ale i samotný nástroj. Všechny tři skladby jsou nahrány třikrát. Po první jsou zahrány na kvalitní křídlo, podruhé na historický Janíčkův klavír s vídeňskou mechanikou, který má měkčí zvuk, jenž dává kompozicím odlišné méně agresivní vyznění. Potřetí jsou nahrány na rozbitý klavír, kdy skladby mají až industriální ráz. Album tak nutí k zamyšlení, co tvoří dojem z kompozice, které složky jsou klíčové.