„Čtyři teroristi můžou udělat pěknej rámus.“
Daniel
Zapamatovat si ten den, kdy je bylo možné vidět a slyšet v Praze (28. 5. ʻ91), není pro mne nijak zvlášť obtížné. Tenkrát jsem si položil dost zásadní otázku. Jít na „Fronty“ a nechat se kvůli tomu vyhodit z práce, či nikoliv? Nakonec jsem šel, vědom si toho, že v době koncertu přijde předem avizovaná kontrola. Měli už na mne posvíceno a toto bylo poslední razítko na mé výpovědi pro opakované hrubé porušení pracovní kázně. Od té doby již nejsem nočním hlídačem.
„Dobrý terorista musí být uvnitř toho, co nemá rád. Spojí se s tím a pak to zničí.“
Richard
Stálo to za to. Vynálezci Electronic Body Music, jejichž význam a vliv na elektronickou evropskou kulturu bude doceněn možná až na počátku nového století, to do nás napumpovali s takovou vervou, přesvědčivostí a hlučností, že v sále snad nebylo jedince, kterému by nevibrovala břišní tuková pneumatika Žel, zatímco jedněm drncaly zuby a brněly konečky prstů, mnoho dalších zůstalo za branami, protože neměli na tak vysoké vstupné. Nebylo divu. Front 242 tvořili pouze zhruba desetinu pozvaných agenturou 10:15, kteří v rozmezí dubna až června koncertovali v Praze. Kdo chtěl vidět vše a neměl kámoše u vchodu, musel vypláznout něco kolem 1 500 korun!
10:15 Promotion si tak dělali konkurenci sami sobě a doplatili na to. Onoho dne nebylo v házenkářské hale Slavie vyprodáno. „Moc se nestaráme o reakce lidí. Nikdy jsme nedávali do našich věcí nějaké významy. Každý si to či ono může vykládat, jak chce. Ale líbí se nám myšlenka konfrontace. Naopak nejhorší je pro nás lhostejnost V tomto směru to bylo příšerné v Itálii tam byli absolutně proti nám.“
Jean-Luc
Na scéně se tyčila masívní železná konstrukce, cosi jako větrák od šachty a před či po stranách stáli a trsali tři hlavní aktéři, z jejichž vizáže šel respekt a zároveň strach. Žádní bodří klaďasové, ale hodně ostří týpci kamenných tváří v šeru industriálního pozadí. Technologická mše byla dokreslována sugestivní světelnou show, nezbytnými kouřovými efekty a především výkonností aparátu, jenž by v pohodě ozvučil i třikrát větší Sportovní halu. V podstatě šlo o nepřetržité zvukové detonace, výstižněji – rytmické orgie a pouliční a studiové hlukové samplingy, něco mezi bombardováním Bagdádu a zvířecím masochismem za hranicí snesitelnosti a zdraví. Šlo o naprosto věrohodné a skvostně prokomponované umělecké dílo o teroru, tyranii, válce a smrti.
„Představa terorismu je spojená jen s násilím a militarismem. Ovšem reklama a inzeráty, to je též forma terorismu. Někteří lidé pracují pro část společnosti, a ta je zas namířená proti jiné části společnosti. Je to velice negativná podoba světa.“
Patrique
„Koncepce terorismu bez bomb je v této době velice silná.“
Daniel
Richard 23, Jean-Luc De Meyer, Patrique Codeny a muž v pozadí – Daniel Bressanutti – spolu tvoří od roku 1983 a doposud vyprodukovali šest alb. Když si poslechnu to úplně první – Geography – a naopak ty prozatím poslední – Front By Front, Tyranny For You a Mixed By Fear, které tvořily základ pražského live, cítím tu znatelný pokrok a vyzrálost, což je dáno nejen nabytými zkušenostmi, ale i stále se zdokonalujícím vybavením skupiny. Oboje tu hraje roli tak půl na půl, a to je přesně ten moment, který vždy vadil a stále vadí odpůrcům elektronické muziky a ortodoxním zastáncům bluesové a rockʼnʼrollové školy. „Rockové kapely, které odmítají používat elektroniku, by si měly uvědomit všechno kolem jejich života. Počínaje civěním na televizi a konče nahráváním jejich vlastní hudby ve studiu. Pořád jsou ve styku s elektronikou.“
„Někdo taky říká, že děláme hudbu pro supermarket V roce 1983, bylo dostatečně velkým přestupkem, když kapela nepoužívala kytaru a bicí. Jednou dokonce promotér žádal, abychom otevřeli bicí automat, protože se chtěl přesvědčit, že tam není žádný kazeťák.“
Jean-Luc
Nepřátelům „bruselských bastardů“ nahrává na smeč i skutečnost, že u Front 242 hrají texty zpravidla pomíjivou roli. Hlas je tu brán jako jen další z nástrojů, prvek lidského oživení mrazivé elektroniky. I tuto možnou výtku však umějí „Fronti“ odvrátit. Sice poněkud alibisticky, ale „Když nějaká kapela cpe do svých textů nějaké poselství, tak stejně musí počítat s tím, že jen nepatrná část posluchačů to bude vnímat. I když tam to poselství dostanou, tak je to k ničemu, poněvadž většina posluchačů si stejně pamatuje jen melodii.“ Jean-Luc Jelikož z desek znějí ve srovnání s koncerty poněkud uhlazeněji, a tím spíš stravitelněji, říká se o nich, že jsou prototypem popové kapely budoucnosti. Prý z nich v Americe chtějí udělat nové Depeche Mode. Nebrání se tomu (nejsou pokrytci), ale podotýkají, že si chtějí zachovat vlastní tvář. O žádném „zkurvení“ prý nemůže být ani řeč. Osobně jejich optimismu moc nevěřím, poněvadž těch, kterým se to povedlo bez kompromisů, bylo vždy minimum. Front 242 podepsali americké velkofirmě Epie, a tím se stali pomyslnými kámoši Michaela Jacksona. Je možné, že jejich dosavadní způsob práce je proto již minulostí „Já něco nasampluji na kazetu a tu pak dám ostatním a oni na to nasamplujou zase svoje vlastní věci. Pak máme na jedné kazetě čtyři různé pohledy a z toho zvuku děláme písničku.“ Daniel
„Moc se nezajímáme o kompozici, spíš nás zajímá dekompozice. Naším ideálem není dělat písničky, ale najít způsob, jak je kompletně zdestrukčnit“.
Jean-Luc
…je možné, že jde o labutí píseň skupiny, kvůli které jsem obětoval celkem nezanedbatelný měsíční příjem.
Foto: Tomáš Turek