„Historie je jako hudba – zcela v přítomnosti“
Tony Conrad, 1996
„Nevíte, kdo jsem, ovšem vše, co jsem dělal, na vás zapůsobilo“
Tony Conrad, 2016
Naposled jsme se věnovali polyhistorovi a „muži všech řemesel“, Harrymu Smithovi, proč se tedy nepodívat na dalšího ptáčka všeuměla, jímž je Tony Conrad (1940–2016), celým jménem Anthony Schmalz Conrad. A když už jsme zmínili Smithe, ani Conrad se nezaměřoval na jedinou oblast tvorby, ale přecházel z jednoho do druhého, přičemž podněty vzájemně prolínal – okamžitě nás v této souvislosti napadá další mistr, jímž je Buckminster Fuller (1895–1983), označovaný především za architekta, činný ovšem i jako konstruktér, návrhář, filozof. Napsal i řadu knih, mimo jiné Návod k obsluze vesmírné lodi Země, jenž vyšel nedávno česky. A pokud se zabýval i teorií systémů, potvrzuje se tím jeho rozkročenost, přičemž systémový pohled je cítit i z jeho uvažování. Fuller patří k těm lidem, jejichž názory vám přijdou jako naprosto nesmyslné či scestné, při hlubším, poctivějším pohledu ale musíte přiznat, jakou měl dotyčný či dotyčná pravdu.
Možná ocitujme Fullerův zážitek z doby, kdy mu bylo dvaatřicet, potácel se v osobních i existenčních problémech, pil a uvažoval o sebevraždě. Při procházce měl náhle pocit, jako by jej cosi zvedlo asi na půl metru ze země, obklopila jej bílá koule světla, oslovil ho jakýsi hlas a sdělil mu, že „od této chvíle již nikdy nemusíš čekat na dočasné potvrzení své myšlenky. Myslíš totiž pravdu. Nemáš právo odstranit sám sebe. Nepatříš sobě. Patříš univerzu. Tvůj význam ti navždy zůstane zastřen, ale pokud projevíš snahu proměnit své zkušenosti k tomu nejvyššímu prospěchu ostatních lidí, možná přijmeš, že naplňuješ svou roli“. Buckminster Fuller se této rady z jiného světa držel, a rozhodně je tak člověkem, který si zasluhuje naši pozornost. Hledat je kde.
Ale zpět k Tonymu Conradovi. Raději hned teď přiznáváme, že nejradši bychom prostě přeložili některý z Conradových dlouhých a výživných rozhovorů či esejů… Podívejme se tedy na jeho život, jeho tvorbu, ideje. Podobně jako Harry Smith se zabýval tvorbou experimentálních filmů, na rozdíl do něj se ovšem hudbě věnoval i jako skladatel a interpret, nesmíme také zapomenout na jeho mimořádně zajímavé a objevné filozofující eseje, vstupoval do veřejného prostoru, byl v něm aktivní, angažoval se – takže žádná věž ze slonoviny, ani náhodou!
Vrátíme-li se k mottu, ano, Tony Conrad byl jednou z trestuhodně opomíjených, o to však vlivnějších osobností nejen rocku, ale i „vážné“ hudby, filmu, včetně uvažování o těchto fenoménech.
Byl to právě on, kdo byl nejen u samých počátků The Velvet Underground, byl to on, komu patřila kniha, podle níž si dali jméno, ale především, on to byl, kdo je – díky předchozí spolupráci s Johnem Calem – přivedl k teorii a používání dronů (samozřejmě hudebních! Snad netřeba dále vysvětlovat…). Ostatně, všichni, kdo pracují ať již s drony, či dlouze drženými tóny, tedy prodlevami, mohou děkovat právě Conradovi – ze současných stačí zmínit kapely Earth či Sunn O))) – stejně jako hudebníci, pohybující se na poli improvizace či používající alternativní ladění a harmonie. Tomu všemu se Conrad věnoval již počátkem 60. let, ať v souboru Theatre of Eternal Music / The Dream Syndicate, či posléze sólově.
Opomíjený otec zakladatel
Když v roce 2017 přinesly o Conradovi rozsáhlý text The New York Times, uvedly jej tučným titulkem: „Tony Conrad byl tak dobrým minimalistou, že byl téměř zapomenut.“ Odvážné tvrzení, bohužel však pravdivé.
Ocitujme ještě z textu Miloše Vojtěchovského z roku 2017 pro HISVoice: „Příznačné je, že na tvorbu zavedených skladatelů, Steva Reicha, Philipa Glasse, La Monte Younga a Terryho Rileyho, pokud hledáte dějiny americké poválečné avantgardy – narazíte všude. Osobnosti jako Conrad nebo McLise byly pozapomenuty a objeveny v kontextu audiovizuálního umění a experimentální hudby teprve v posledních několika letech. Cale, Glass, Reich nebo Lou Reed se představili v Čechách opakovaně, Conrada jsme nikdy nebyli schopni pozvat, ani když vystupoval nedaleko, třeba ve Vídni nebo Berlíně.“ A již nikdy nepozveme, dodejme.
