V minulém díle, zasvěceném druhému, stejnojmennému albu The Fugs, které vyšlo v březnu 1966, jsme se rozloučili slovy, že nejen Ed Sanders, ale i Tuli Kupferberg a další skutečně dělali, co mohli. A to doslova! A tak tomu také bylo.
Kapela samozřejmě nezahálela, však také bylo třeba z něčeho žít, hojně tedy koncertovala, jezdila. A také pracovala na novém repertoáru. I když v tuto chvíli bychom měli zarazit a být trochu opatrnější.
Ano, nové skladby vznikaly, než však mohly doputovat na pulty obchodů, došlo k několika důležitým událostem. Tak zaprvé, v roce 1967 vyšlo u ESP další album, nazvané Virgin Fugs. Ovšem, byť bylo v pořadí třetí, jednalo se vlastně o nevydané nahrávky z natáčení prvních dvou alb, nahrané již v dubnu 1965, a to v rámci nahrávání prvního alba, o němž jsme již ostatně psali. V podstatě se tedy, jak říká sama kapela, jednalo o jakýsi bootleg, vyšlo totiž bez jejich svolení či autorizace. Však není divu, byly to dva roky staré nahrávky! A samozřejmě, což nás vzhledem k tomu, co víme o obchodních praktikách firmy ESP a jejího bosse Bernarda Stollmana, vůbec nepřekvapí, nedostali ani žádný honorář. Takže pokud jsme posledně nepsali zrovna pěkně o panu advokátovi, vidíte, že to nebylo nějaké pomlouvání, ale strohá fakta. Nicméně nebojte, k albu se záhy vrátíme.
Dodejme jen, že sám Stollman po letech svého kroku litoval a v podstatě se kapele omluvil, když přiznal, že to nejen neměl dělat, ale zároveň chápe, proč byli tak naštvaní.
Nyní si dovolíme velký skok v čase, ovšem omluvitelný – hodláme totiž ono vydolované nahrávání z dubna 1965 uzavřít. Takže, v roce 1975 vyšlo, opět na značce ESP, a opět bez vědomí a souhlasu zúčastněných, album Fugs 4, Rounders Score. Jedná se o kompilaci, a to jak jedenácti nahrávek The Fugs z dubna 1965, plus čtyř nahrávek kapely The Holy Modal Rounders, přičemž jak Peter Stampfel, tak Steve Weber byli v té době současně členy The Fugs, hrají tedy na celém albu, o němž podrobněji poreferujeme později. Takže snad jsme vám tímto posunem neudělali v datech a albech velký zmatek, vraťme se ale raději do roku 1967.
Druhou závažnou událostí bylo to, že již natočené album pro Atlantic, s nímž podepsali v únoru 1967 smlouvu a od něhož si Sanders tolik sliboval, že „vyjde ve stejné době jako Seržant, Are You Experienced?, Light My Fire, Somebody to Love či Cheap Thrills“, a které bylo jejich jedinou „novinkou“, pravda, dva roky starou, nakonec nevyšlo… Škoda, již samotný, vícesmyslný název toho hodně sliboval – The Fugs Eat It. Ale nebojte se, nahrávky nezmizely v trezorech, ale nakonec přeci jenom vyšly. Jistě, až v roce 2001, mono a cenzurované. A přestože u Atlanticu, tedy řekněme seriózní firmy, opět bez souhlasu kapely. Nějak se to s hochy táhlo, že… Nicméně, i k těmto nahrávkám se dostaneme.
Ed Sanders si ještě po letech stěžoval: „Udělali jsme album pro Atlantic a jim se nelíbilo, jak je to laděné, takže nás vyšoupli. Nejspíš jim také vadil název alba, a já jsem možná neměl pustit obal do Village Voice, který jej otiskl, což mohlo také Atlantic polekat. Byl jsem na něm totiž já s mou ženou Miriam a…“, a zbytek nechává v rozhovoru na naší představivosti. „Prostě, celé to bylo něco, s čím oba Ertegunové nemohli souhlasit. Bylo to ale hloupé, protože jsme začali nahrávat začátkem roku 1967 a na začátku léta nás vyhodili. Takže jsme ztratili celý rok, a to nás dost poškodilo. Byl jsem tehdy na obálce časopisu Life a byli jsme hodně slavná skupina. Fanoušci tábořili před našimi domy. Takže to bylo přesně v optimálním okamžiku pro natáčení desky.“
Sinatrovi hoši
Naštěstí ale dostala kapela v létě 1967 díky manažerům hned dvě nabídky od velkých značek, a sice od Elektry, kde vydávali například The Doors, The Stooges, MC5 nebo Love, ale také od Reprise, kde byl doma Jimi Hendrix (a později i Frank Zappa, Neil Young a další). Dylanův manažer Albert Grossman doporučoval Elektru, Sanders se ale nakonec rozhodl pro Reprise, kde měl pocit, že bude jeho kontroverzní kapela se syrovým repertoárem na liberálnější půdě. Smlouva byla podepsána 1. září 1967, ale ani v tomto případě nebyla ideální, tentokráte hrála do ruky/kapsy spíše manažerům kapely než kapele samotné.
Ještě k vyhazovu od Atlanticu. „Zjevně se nás chtěli zbavit,“ uvádí Sanders další možný důvod, „protože se báli, že by to mohlo poškodit cenu značky při prodeji Warnerům. Přitom právě s nimi, což je docela ironie, jsme smlouvu nakonec podepsali“. Reprise byla totiž dceřinou značkou Warnerů.
Sanders vzpomíná, jak mu Mo Ostin, prezident Reprise, říkal, že než mohl podepsat smlouvu, musel přehrát nevydaný pásek pro Atlantic zakladateli značky. A tím byl Frank Sinatra, a ať už si o Frankiem myslíme, co chceme, tehdy prý pouze utrousil, „Mo, řek’ bych, že víš, co děláš.“
Jistě věděl a my ocitujme ještě Sanderse: „Pak jsme podepsali smlouvu s Reprise, což jim slouží ke cti. Jsme jim za to velmi vděční. Mo Ostin a Reprise nás nikdy necenzurovali. Vždycky vydali to, co jsme jim dali. Nikdy nám vůbec nic nenařizovali. Byla to naprostá svoboda. Ale ta deska, Tenderness Junction, vyšla až na začátku roku 1968.“
Kapela byla skutečně rozjetá, Sandersovu zklamání tedy zcela rozumíme. Jak v roce 1997 řekl, „v té době jsme měli za sebou sedm až osm set vystoupení. Jako kapelník jsem usoudil, že musíme mít nějaké stabilní muzikanty – kteří vystupují na koncertech, jsou ochotní zkoušet, umí zpívat sbory a mají dobré hlasivky. Nakonec jsem sehnal kluky, kteří opravdu uměli hrát. Chvíli jsme tam měli Dannyho Kootche – byl to opravdu talentovaný muzikant. Později skládal s Donem Henleym z Eagles, ale když byl u nás, byl to ještě kluk odněkud z východu. Nakonec jsme skončili s Kenem Pinem na kytaru a Bobem Masonem na druhé bicí (měli jsme dvě bicí soupravy jako Mothers) a basákem, který se jmenoval Bill Wolf. Byli opravdu dobří, hlavně Ken Pine. Byl to opravdu nedoceněný, kreativní a talentovaný kytarista. Dozvěděl jsem se, že právě vyšel jeden z jamů Jimiho Hendrixe, kde se Ken přidal s kytarou. Ostatně, nejednou jsme tehdy s Jimim jamovali“.
Safra, a kde jsou nějaké nahrávky, napadne snad každého. Takže, nejsou, anebo se o nich neví, jistě by se totiž někde objevily. A k hostování Kena Pinea dodejme, že je k slyšení na Hendrixově albu First Rays Of The New Rising Sun, a sice v písni My Friend, tak si to můžete poslechnout.
Ale dejme ještě slovo Sandersovi. „V roce 1968 jsme byli dvakrát v Evropě, na jaře a na podzim. Předkapelu nám dělali Fleetwood Mac. Hráli jsme pořád. Dvakrát jsme byli v Kalifornii, hráli jsme v Avalon Ballroom a v psychedelických klubech po celém pobřeží. Byli jsme v Detroitu, Chicagu, Bostonu, po celých Spojených státech a ten rok jsme také vydali dvě desky.“
Chceme svět a chceme ho hned
