V předcházejícím dílu jsme se podívali podrobněji na taškařice, které The Fugs prováděli v hlavním městě USA, vězte tedy, že vám tuto jejich rozvernou polohu ještě dostatečně přiblížíme. Nejdříve bychom však měli splnit slib a zaměřit se na čtvrté album The Fugs, na již mnohokráte zmiňovanou desku Tenderness Junction. Jak si jistě dobře pamatujete, vyšla na značce Reprise, a než mohli jít hoši na věc, musel vše, tedy podpis smlouvy, schválit Frank Sinatra – dosti důležité, protože Atlantic, s nímž měli smlouvu a pro nějž nahráli album, je nevydal a kapele ukázal dveře. A byla to docela zajímavá historie, na níž mimochodem můžeme vidět, jak to někdy v zákulisí velkého hudebního byznysu chodí, podívejme se tedy na námluvy s Atlanticem.
Takže zpočátku vše vypadalo tak slibně! Ale známe to, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají… Takže poté, co se po vydání třech alb o The Fugs začalo docela mluvit, vzbudilo to logicky zájem velkých nahrávacích společností. A Jerry Wexler (autor termínu rhythm and blues a producent Raye Charlese či Wilsona Picketta, stál za podpisy smluv s Arethou Franklin, Led Zeppelin Allman Brothers a dalších a spoluvytvářel slávu a sílu Atlanticu) poté, co si koncem roku 1966 poslechl jejich demonahrávky, hochy povzbuzoval a chtěl, aby byli „co nejkontroverznější“. A souhlasil s nahráváním alba, jež mělo nést prozatímní název, samozřejmě že kontroverzní a dvojsmyslný, The Fugs Eat It. Točit se mělo ve studiu Talentmasters na 42. ulici, kde dříve nahrával například Otis Redding, a ve studiové kapele měli být takoví střelci jako bubeník Bernard Purdie, basista Chuck Rainey a kytarista Eric Gale. Weaverova a Goldbartova (není uveden) skladba Wide Wide River (River Of Shit) byla vylepšena hlasy doprovodných zpěváků Harryho Belafonta.
Nicméně poté, co bylo album dokončeno, došlo k neočekávanému zvratu – Wexler zavolal Sandersovi a oznámil mu, že The Fugs mají padáka, a žádná deska se tudíž konat nebude. Udivená kapela později zjistila, že se stala obětí velkých šachů, kdy se Warner Brothers domlouvali na koupi Atlanticu, ten se ovšem obával, že The Fugs a jejich neslavná reputace by mohla celý kšeft zhatit. A tak museli letět. Dodejme jen, že rozjednané kšefty nebyly nejspíš jediným důvodem vyhazovu. Ed Sanders zpětně přiznává, že možná nebylo příliš taktické, když poskytl newyorskému kontrakulturnímu týdeníku Village Voice návrh obalu, na němž „jsem byl já s Miriam…“, přičemž další detaily raději nerozváděl. A právě tohle možná, jak říká, bratři Ertegunové „prostě nevydejchali“.
Naštěstí, a to již jen připomínáme, vstoupil do hry Mo Ostin z Reprise, který měl kapelu tak rád, že jim nabídl smlouvu, přičemž na celé záležitosti je pikantní to, že Reprise, kteří je nijak necenzurovali a dali kapele volnou ruku, byli vlastněni, ano, Warnery.
Kenova víkendová milá
The Fugs mezitím koncertovali a vystupovali například se Zappovými Mothers of Invention, Grateful Dead, Jefferson Airplane, Moby Grape, MC5, Stooges, Sly & The Family Stone či Country Joe & the Fish, zkrátka s tehdejší první ligou. Janis Joplin popíjela s Kenem Weaverem („seš jedinej parchant, co dokáže vychlastat víc než já“) a stal se jejím „příležitostným newyorským přítelem“.
Ed Sanders se mezitím v únoru 1967 dostal v souvislosti s kauzou obscenity na obálku magazínu Life, The Fugs natáčeli pro televizní show Johnnyho Carsona, když jim ale nedovolili zahrát Kill For Peace, na obrazovce se neobjevili. Sanders zavřel své knihkupectví, kterému se již pro narůstající hudební aktivity nemohl věnovat. Bohužel přislíbené vystoupení na slavném festivalu v Monterey (ano, tam Jimi Hendrix spálil svého Fendera a prorazila Janis Joplin s Big Brother & the Holding Company) se nekonalo. Naopak v Kalifornii proti nim protestovaly pravicově zaměřené zdravotní sestry, prostě, jak vzpomínal Sanders, „byla to báječná doba, měla však své závany slzného plynu i nebezpečí“.
Smlouva s Reprise byla podepsána 1. září 1967, kapela tedy mohla začít nahrávat nanovo, zároveň si také – viz poslední pokračování – odskočit do Washingtonu. Ve své knize Investigativní poezie (1968) to Sanders shrnuje těmito verši, datovanými 19. lednem: „The Fugs měli venku novou desku, která se jmenovala Tenderness Junction / na obalu byly fotky Richarda Avedona / Jedna z nejlepších skladeb / byla Exorcism of the Pentagon / z 21. 10. 1967 / kdy jsme si pronajali náklaďák / postavili se na něj / na parkovišti Pentagonu / se San Francisco Diggers / a prozpěvovali ,Out Demons Out!‘“
Ovšem my se s touto stručnou anotací nespokojíme, album je výtečné a zaslouží si naši pozornost. Kapela vskutku nezahálela, protože víceméně hned po návratu z Washingtonu zamířili do studia a nahrávání desky, jež se nakonec jmenovala Tenderness Junction, začalo hned na podzim. Manažeři sice požadovali, aby se prostě znovu nahrály skladby, které měly vyjít u Atlanticu, Sanders byl ale proti. Nakonec částečně ustoupil a na albu je tak mix „starších“ i nových skladeb. Obal i fotografie dělal slavný fotograf Richard Avedon.
Nicméně když mluví o okolnostech vydání této skvělé desky, neubrání se Ed Sanders rozladění, jak totiž říká: „Přišli jsme o rozhodující rok, kdy jsme neměli žádnou novinku. Naše druhé album se dostalo do žebříčků a nebyl žádný důvod si myslet, že by to nemělo platit i pro plánované album u Atlanticu. Zvláště když by to mělo být pár týdnů poté, co jsem byl na obálce magazínu Life. Byl to rok, kdy jsme byli to nejžhavější zboží. A v rocku jeden rok znamená deset! Chtěl jsem nahrát skvělé album a byl jsem si jistý, že na to máme. Takže, jakmile jsme dokončili práci na Tenderness Junction, téměř okamžitě jsme se, bylo to na jaře 1968, pustili do další desky, která se nakonec měla jmenovat It Crawled into My Hand, Honest.“ Jak vidno, museli být hoši, zvláště pak ale Ed Sanders, skutečně nabiti nápady a energií! Ovšem onen rok, o který přišli, byl poznat.
Když Vlasy dostaly na frak
