Širokospektrální hudební praktik i teoretik Július Fujak má kromobyčejnou schopnost vytvářet koncepční díla, kde mnohdy struktura hraje prim nad tématem, či ona struktura je sama tímto tématem.
Hyp(ia)nosis bylo původně čistě klavírní duo, v němž Július Fujak a Martina Janegová pracují s rozšířenými technikami. Postupem času byli zváni další hudebníci, odtud přídomek plus na albu nahraném živě bez publika v divadle v Hlohovci 26. listopadu 2021 – tedy v první den třetího lockdownu. Opravdu z něj na vás zpočátku zavane jakási mrazivá odcizená atmosféra, jež se ale postupně zahřívá a dostává do obrátek. Protagonista hraje na klavír pouze v první a poslední ze sedmi instantních kompozic a jinak obsluhuje baskytaru, případně bicí a perkuse a hojně využívá smyčec a preparace. Další zvukové obrazce dodávají kytarista Miloš Železňák a saxofonista Nikolaj Nikitin a oba vše gejšlí živou elektronikou. Ve třetím kusu se pak přidává se svou ornamentálně bohatou hrou bubeník Martin Kukučka. Je to zvláštní amalgam rockových, jazzových, minimalistických a dalších elementů, které se odvíjejí od zadumanosti či vzpínají k živočišnosti. Skutečnou hypnózou non plus ultra je pátý více než dvanáctiminutový kus, který se odehrává v uhrančivém transu.
Z dosti jiného soudku je fusion abstraktní kabaret transWAXitions!, který z předpředchozího počinu kaleidoSONICope! přebírá skladbu Veĺké hlavy z oddílu Žiadne pop songy, skôr melodrámy, což je označení celkem signifikantně vystihující i charakter tohoto kabaretu dobré nepohody, který se otře o ledacos a středobodem je mu příznačně skladba s názvem Opak je pravdou! Fusion tady v praxi znamená zastoupení prvků šramlu, baroka, progrocku, jazzrocku nebo vaudevillu a skvěle tu zapadají dávné písně z repertoáru Fujakových postpunkových kapel Teória Odrazu a poTOpa. Zařazení studiové verze s různými hosty i části koncertního provedení pak ve mně utvrzuje představu, že je to skvělý živý organismus, který má potenciál se vyvíjet v různých mutacích a zrát k různorodým dokonalostem.
Nejpodstatnějším opusem jsou však Priesvitné sochy. Ten na první poslech zní jako monolitická ambientní očista. Ve skutečnosti jsou zde však skladby sólové (s hosty), nahrávky s Hypianosis+ a řízené improvizace proměnlivých sestav pod markou tEóRia OtraSu. Otvírací skladba Water for Purgatory je veskrze apelující a přitom hladivá a svou magii zde hraje fakt, že protagonista je zde účasten dvakrát – jednak sám za sebe, jednak pod alter identitou TJ Vjuga z „terénní nahrávky“ z koncertu s Davidem Kollarem. Emotivnost dodává i distančně nahraná flétna Mikoláše Chadimy. Dvoudomé poselství Milanovi Adamčiakovi La Mer je dvěma různými interpretacemi v podání Hypianosis+ a tEóRie OtraSu, první dle grafické partitury, druhé podle přímého vyprávění. Dále tu najdeme soundwalk s dohrávkami, dialog se švábením a hlasem Petra Nikla, či ztvárnění slavné partitury La Monte Younga.