Festival je rakouskou paralelou našich Folkových prázdnin v Náměšti. Komorní rozsahem, multižánrový náplní, spřízněný i zeměpisně, Kremž je od česko-rakouské hranice zhruba stejně daleko na jih jako Náměšť na sever. Kompletní program trvá přes dva týdny, ale ta nejdůležitější část – finální partie, zde recenzovaná, probíhá během závěrečného prodlouženého víkendu.
Námětem na sociologickou studii je ovšem věková struktura publika. V Náměšti převládá mladá generace, kdežto v Kremži dominuje střední věk. Zatímco Náměšť nabízí camping a noční radovánky u táboráku, do Kremže dojíždějí dobře situovaní diváci z nedaleké Vídně, kteří ale podobně jako publikum v Náměšti milují hudební dobrodružství.
Naznačuje to už název Glatt und Verkehrt, Hladce a obrace, čímž organizátoři sdělují, že v programu se střetávají extrémně protichůdné styly. Tuto filozofii dobře vystihla záhřebská dvojice Dunjaluk. Zpěvačka Dunja Bahtijarević v devíti letech v době války utekla z Bosny a nyní znovuobjevuje své kořeny, což jsou křehké balady sevdalinka. Jejím partnerem je chorvatský kytarista, který studoval jazz ve Vídni a zvukově čerpá z noise a Sonic Youth. Pro hudební puristy to je zážitek drastický, ale též oprošťující od folklorních klišé. Konflikt zkreslené kytary s tradičními baladami vás zkrátka přinutí vztah k balkánské hudbě přehodnotit. V Kremži s dvojicí navíc vystoupilo trio s avantgardně znějícím názvem wh/m, v jehož čele stojí v Rakousku vysoce respektovaná basistka Beate Wiesinger, na bicí hrál v Česku narozený Michał Wierzgoń.
Následující set čtvrtečního večera naopak působil jako balzám na duši, hráli dva z nejvýraznějších jazzových veteránů, americký kytarista John Scofield a anglický basista Dave Holland. Oba prošli desítkami legendárních sestav včetně spolupráce s Milesem Davisem, a oba spojuje cit pro jemně plynoucí groove i virtuózní práce s melodií.
Trefnou ilustrací principu „hladce a obrace“ byla následující den zpěvačka Beth Gibbons, v 90. letech zakládající členka bristolské trip-hopové skupiny Portishead. Ředitel Glatt und Verkehrt, Albert Hosp ji znovuobjevil loni na spřízněném festivalu v Rudolstadtu, v kostele, s doprovodem akordeonu. „Ten hlas mě okamžitě uzemnil. Tehdy jsem zrovna poslouchal nové album velšské skupiny Vrï, a tak jsme domluvili společný koncert.“ Na pódiu se k nim připojila skotská zpěvačka a kytaristka Heather Cartwright, všechny dohromady spojovaly keltské kořeny, výsledkem byla široká a stylově brilantní paleta nálad, od jemných balad až po ostré taneční jigy.
Druhá polovina pátečního koncertu patřila Ensemble B11 z Venezuely. Kombinace pěti zpěvaček a čtyř zpěváků-instrumentalistů vytvářela velmi proměnlivé a tvárné těleso: chvíli zpěv à capella, chvíli detailně proaranžované písně s baskytarou a minikytarou cuatro, chvíli palba afro-latinských perkusí. Vrcholem byl ležatý buben cumaco, na němž jeden hráč sedí a paličkami tluče do blány. V průběhu skladby se k němu nenápadně připojí další hráč zvaný „palitero“, skrčený za jeho zády, který buší do těla bubnu, vyrobeného z masivního dutého kmene avokádového stromu.
Sobotní koncert začala estonská zpěvačka Mari Kalkun,
