Deník New York Times byl první, kdo přinesl 30. ledna zprávu, která okamžitě obletěla svět – deset let po smrti nejprominentnějšího amerického etnomuzikologa a neúnavného sběratele folklorní hudby a kultury z celého světa, ALANA LOMAXE (1915–2002), se naplní jeho vizionářský sen, kterým se zabýval posledních dvacet let svého života a kterému říkal Global Juke Box.
Jeho obrovský archiv nepředstavitelné historické, umělecké a kulturní hodnoty, sestávající z více než 5000 hodin zvukových nahrávek, 140 km fi lmových dokumentárních záznamů, 3000 videokazet, 5000 fotografi í a ohromného množství písemných dokumentů se digitalizuje a od konce února (po uzávěrce tohoto čísla UNI) bude přístupný na internetu. Přes 17 000 hudebních snímků bude zdostupněno ve formátu free streaming a později vybrané části této rozsáhlé kolekce budou v prodeji na CD nebo formou placeného downloadingu mp3. Současně vznikl také label Global Juke Box, který ke dni Lomaxových nedožitých 97. narozenin právě vydal CD sampler s výběrem jím pořízených šestnácti terénních nahrávek z celého světa, a to z různých fází jeho dlouhé a úctyhodné kariéry pod názvem The Alan Lomax Collection From the American Folklife Center. Sbírku a folklorní středisko v titulu sampleru doposud uchovávala a až na několik komerčně vydaných výjimek pouze pro badatele zpřístupňovala Kongresová knihovna ve Washingtonu, D.C. Alan Lomax se narodil v texaském Austinu. Byl synem Johna Averyho Lomaxe, původně bankéře, ale hlavně slavného sběratele kovbojských songů a folkloru z oblasti amerického Jihozápadu. Alan Lomax spolu s bratrem Johnem Jr. a sestrami Bess a Elizabeth naslouchali sbírkám svého otce a stali se zapřísáhlými advokáty této nejryzejší, ale postupně mizející americké hudby a současně otcovými pomocníky v jejím zachycování a uchovávání pro budoucnost. V roce 1933 poprvé spolu s ním projeli na zadání Kongresové knihovny rozsáhlé oblasti amerického Jihu, kde, na Edisonově válečkovém nahrávacím aparátu, zapůjčeném jim samotnou vynálezcovou vdovou, nahrávali v terénu autentický černošský folklor. Kongresová knihovna Lomaxovi st. však zanedlouho poté zapůjčila do užívání tehdy technicky nejvyspělejší dostupný nahrávací přístroj, pořizující zvukové záznamy na kovové disky, a s ním za čtyři měsíce projeli 16 tisíc mil a sesbírali materiál, který v textových transkriptech vyšel knižně jako dodnes nepřekonaný folklorní zpěvník American Ballads and Folk Songs (1934, reedice Dover Publications, 1994). Rodina se přestěhovala do Washingtonu, kde otec Lomax pracoval pro Kongresovou knihovnu. Alan studoval rok na Harvardu a poté přesídlil na University of Texas (získal zde doktorát z fi losofi e) po jejímž absolvování se stal vedoucím Archivu amerického folksongu, který s otcem společně založili v Kongresové knihovně. Oba Lomaxové nepřetržitě sbírali další a další materiál v terénu a postupně publikovali sborníky písní, balad a blues jako Cowboy Songs and Other Frontier Ballads (1938), Negro Folk Songs as Sung by Leadbelly (1936), Our Singing Country (1941) a Folk Song: U.S.A. (1947). Společnými silami dokázali změnit veřejné vnímání folkové hudby z dosavadního pojetí coby archivní nostalgie do životem pulzujícího hudebního výrazu obyčejného člověka a současné kultury. V průběhu tohoto procesu přitom dokázali objevit folkové talenty, kteří měli vzápětí změnit sonickou scenérii celého národa – Leadbellyho, Joshe Whitea, Woodyho Guthrieho či Petea Seegera.
Legendárního bluesmana Huddieho Ledbettera (aka Leadbellyho), který si odpykával doživotní trest za vraždu, dle svého tvrzení v sebeobraně, objevili Lomaxové ve 40. letech při svém nahrávání v trestnici Angola Prison v Texasu. Natolik je svojí hudbou a historickými vzpomínkami uchvátil, že starší Lomax se dokonce svojí přímluvou u guvernéra státu nakonec zasloužil o Leadbellyho propuštění z důvodu jeho významu pro zachování kulturního dědictví Ameriky. Ten na oplátku naučil Alana hrát blues na svoji dvanáctistrunnou kytaru a dost se spřátelili. Lomaxové v roli manažerů jej vzali na Sever a uvedli jako živoucí depozitář mizející folkové hudby do své společnosti akademiků, intelektuálů a univerzitních koncertních sálů. Jejich výše zmíněná společná kniha o Leadbellym (1936) byla vůbec první biografi í napsanou o folkovém interpretovi, která kdy v Americe vyšla. Alan Lomax jej v pozdních 40. letech dále nahrával pro archivy Kongresové knihovny a z těchto snímků byla později pořízena jedna z doposud pouze několika nahrávek, které kdy z archivů Library of Congress byly vydány komerčně. Tato státem spravovaná instituce totiž jednak není oprávněna ziskově podnikat, jednak jsou zde důvody právní. Jde o velmi sporné vlastnictví copyrightových práv a s tím související problém vyplácení tantiém za prodané výlisky nahrávek dávno mrtvých interpretů. Doposud, tedy do dnešního vzniku tohoto převratného projektu Global Juke Box, se tato problematika řešila jen výjimečně a pouze jednorázově. S pýchou vlastním vinylové originální vydání kompletu Leadbelly – The Library of Congress Recordings made by John and Alan Lomax (Elektra, 6-LP, EKL 301/2) sestaveného a pečlivě anotovaného jedním ze slovutných znalců a „bluesových mafi ósů“ Lawrencem Cohnem někdy na začátku 70. let, stejně jako rovněž koncem 40. let pořízenou a teprve v 70. letech poprvé a doposud naposledy 
veřejně vydanou nahrávku Woody Guthrie – The Library of Congress – Three Hours of Songs and Conversation as Recorded by Alan Lomax (Elektra, 3-LP, 271/272). A byl to právě Alan Lomax, kdo osobnostně a názorově kontroverznímu, leč umělecky velmi působivému Guthriemu (jeho píseň This Land Is Your Land se dodnes zpívá ráno ve školách jako jakási druhá americká hymna), který později až nepochopitelně obdivně propagoval ideologii sovětských stalinistů, pomohl k získání dodnes platného statutu národního folkového barda z „prašných tornád plání Oklahomy“, když ho již tehdy prominentně uváděl ve své rozhlasové show Back Where I Come From v rozhlasové síti CBS. O mnoho let později sám Alan Lomax vzpomínal, že mezi jeho vůbec nejlepší období v životě patřila léta, kdy se přátelil právě s Leadbellym a Guthriem.
V současnosti se komerčnímu vydávání některých titulů z The Alan Lomax Collection, která právě bude zřejmě v celé šíři zdostupněna na Global Juke Boxu, věnuje svojí ediční politikou vůbec skvostný massachussettský label Rounder Records, kde lze mimo historickou etnickou hudbu pořízenou Lomaxem po celém světě, rovněž zakoupit nádherně vypravenou a ještě samotným Alanem Lomaxem anotovanou a transkripty textů opatřenou celkem dvanáctidílnou řadu jeho starých terénních nahrávek z amerického Jihu z let 1933–1946 pod názvem Deep River of Song. Jde o naprosto unikátní dávné skvosty řazené geografi cky dle regionů jako například Black Texicans (pro zajímavost, Lomaxové, byvše z Texasu, sami sebe hrdě označovali starodávným názvem Texicans a nikoli běžně používaným označením Texans), Black Appalachia, Louisiana, Mississippi: Saints & Sinners atd. 
Podobným výtečným příkladem je další CD box Jelly Roll Morton – The Complete Library of Congress Recording by Alan Lomax (1938) vydaný na zn. Rounder jako 8CD v roce 2005 a následujícího roku vyznamenaný cenou Grammy za nejlepší historickou nahrávku. Pro fajnšmekry, zajímající se o tohoto kdysi velmi slavného a půvabně pitoreskního „vynálezce jazzu a stompů“ z New Orlean su, bude skvělým doplňkem k tomuto zvukovému archivu související a další pozoruhodné detaily přinášející tehdejší Lomaxova kniha Mister Jelly Roll (Duell, Sloan and Pearce, NY, 1950). Ať již působil jako producent, autor publikací či když ve svých vysílaných pořadech představoval významné hudební talenty, rádio zůstávalo pro Lomaxe důležitým vzdělávacím nástrojem. Některé jeho nápady sice nefungovaly, například když se pokoušel zorchestrovat a zesymfonizovat folkovou hudbu ve své CBS Radio show School of the Air. 
Ale jiné jeho programy na rozhlasových vlnách, třeba American Folk Songs, Wellsprings of Music nebo z newyorské radnice živě vysílaná show Midnight Special, skvěle komunikovaly masovému publiku poselství, které Lomax chtěl o folku či blues posluchačům sdělit. Tyto aktivity v médiích ale neúnavného „lovce songů“, jak mu přezdívali, nijak neodrazovaly od jeho posedlosti dál nahrávat v terénu.
Spolu s Johnem Workem, muzikologem z Fisk University, podnikl pověstnou objevitelskou výpravu na hluboký Jih v letech 1941–42, kde chtěl nahrávat bluesmany s archaickým doprovodem píšťal a bubnů. Tam ale také pořídil první nahrávky a interview s McKinley Morganfi eldem, dnes známým pod jménem Muddy Waters. Ve své knize The Land Where Blues Began (1993) Lomax vzpomíná, jak jej tehdy překvapila Watersova inherentní skromnost a plachost, ale přitom naprostá hráčská virtuozita a senzitivita v souznění jeho hlasu s kytarou. Lomax doslova napsal, že tento bluesman „svojí něhou vloženou do přednesu svých textů předčil všechny své předchůdce – Lemon Jeffersona, Pattona, Roberta Johnsona, Sona House či Willieho Browna.“ Třebaže Lomax Muddyho Waterse takříkajíc „udělal“, poté se dlouhou dobu neviděli a když se o mnoho let později náhodou potkali, tak někdejší sběrač bavlny řídil Cadillac, zatímco jeho objevitel dál používal svůj otřískaný Ford.
Kongresová knihovna nakonec dospěla k názoru, že ze svého seškrtaného rozpočtu už nemůže Lomaxovy objevitelské výlety dále fi nancovat, a ten od slovutné instituce v roce 1943 odešel a dal se k armádě. Až do konce 2. světové války sloužil ve zpravodajském odboru Offi ce of War Information a v armádních speciálních službách. Když se vrátil do civilu, začal tam kde přestal. Zkoumal kořeny bluesové hudby dole na Jihu ve tvorbě lidí jako byli Sonny Boy Williamson, Memphis Slim či Big Bill Broonzy. V roce 1948 psal a uváděl rozhlasovou sérii pořadů o folk music s názvem On Top of Old Smokey pro Mutual Network. Ještě důležitější však bylo, že docházelo přesně k tomu o co on a předtím už i jeho otec tak vehementně usilovali. Že veškerá jejich mnohočetná dosavadní aktivita začala opravdu probouzet ve veřejnosti stále rostoucí zájem o folkovou hudbu a její revival. Sám tomu dále pomohl i tím, že se stal ředitelem pro folkový žánr u labelu Decca Records. V letech 1951–1957 byl redaktorem oddělení World Library of Folk and Primitive Music u Columbia Records. Převážnou část 50. let však strávil v Anglii, kde začal „lovit“ talenty uchovávající tradici kořenů britského folku. Výsledkem bylo vydání jím pořízené a velmi impozantní 10LP kolekce nahrávek Folksongs of Great Britain (1961).
Po návratu do Ameriky se nepřestal vracet na hluboký Jih, kde dál dokumentoval černošskou kulturu. Zde také pro historii „znovuobjevil“ bluesmana Mississippi Freda McDowella, který se vzápětí stal hýčkaným miláčkem nastupujících rockových kapel v USA i Británii. Podobně jako jeho otec, i Alan Lomax byl velmi žádaným 
přednášejícím a hostujícím profesorem na univerzitách a v učených společnostech. Dostal dokonce nabídky, aby sám nahrával jako interpret. Jeho pár alb nazpívaných s kytarou pro label Tradition (1958) nebo Kapp Records (1963) však nějaké nadšení mezi kritiky zrovna nevybudilo. Díky jeho proslulosti nebylo pro něj žádným problémem dostávat studijní granty, začal cestovat po světě a dokumentovat folkovou a etnickou hudbu Španělska, Afriky, Francie, Haiti, Karibiku, Západní Indie, Sovětského svazu a také z rozličných trestnic po celém světě. Výsledky z těchto cest vycházely pravidelně na zn. Rounder a dnes představují unikátní kolekci asi stovky dostupných alb. V roce 1966 se začal zajímat o možnosti fi lmu pro své dokumentační záměry. Dal dohromady spoustu natočeného materiálu pro několik dokumentárních fi lmů, včetně série programů s názvem America Patchwork pro PBS TV (1991). Právě v té době se začal obírat nápadem svého „globálního jukeboxu“, který vizionářsky zamýšlel jako vzájemně propojenou a počítačově přístupnou databázi hudebních a tanečních kultur z celého světa. Již tehdy vznikla Association for Cultural Equity, jež je dnes hlavním strůjcem a garantem tohoto projektu, ale později bohužel museli v této činnosti přestat, neboť Lomax byl ve svých 80 letech dvakrát postižen mrtvicí. Lomax nicméně nepřestal být aktivní a při dalších projektech až do jeho smrti v roce 2002 mu účinně pomáhala a asistovala mu jeho dcera Anna. V roce 2004 byl posmrtně poctěn dokumentem o svém životě z dílny PBS TV s názvem Lomax the Song Hunter. 
Navzdory mnoha cenám a poctám, jichž se mu za dlouhé kariéry dostalo, Alan Lomax měl i své kritiky. Jednak mu řada lidí vyčítala jeho větší než malou levicovou názorovou orientaci, ale nepřející hlasy šly i odjinud a týkaly se jeho údajně svérázného přístupu ke zdokumentovanému materiálu. Když slovutný hudební kritik Jon Pareles otiskl v New York Times svůj chvályplný Lomaxův nekrolog, ozval se jiný a neméně uznávaný rockový kritik Dave Marsh, který v hudebním časopise Counterpunch kontroval: „…Jeden bluesový veterán mi napsal tato slova: nenechte se příliš dojmout a rozlítostnit nad skonem Alana Lomaxe. Za každou dobrou věcí, kterou kdy udělal ve prospěch nejenom amerického hudebního odkazu, byl zde též zlovolný skutek jeho manipulace s copyrightovými a nakladatelskými právy a vlastnictvím sesbíraného materiálu.“ Jako mnoho jiných nakladatelů, promotérů a uměleckých agentů ve své době i Lomax vtiskl svůj nakladatelský imprint na mnoho songů, které spadají do oblasti tzv. veřejné domény. Avšak, jak tvrdí Lomaxova biografi e vydaná na webových stránkách Notable biographies, kdykoli se stalo, že dotyčný song začal vydělávat peníze, Lomax vždy s hrdostí vystopoval příslušného lidového umělce a předal mu veškeré tantiémy, které mu náležely, což dělal málokdo z jeho významem mu rovných kolegů či konkurentů v branži. V roce 1991 v interview s Charlesem 
Kuraltem, jehož audio úryvek je zahrnut na CD sampleru (1997) propagujícím sérii The Alan Lomax Collection na zmiňovaném labelu Rounder, Lomax mluví o své práci a jak tato změnila životy lidí, které on nahrával. Doslova zde říká: „Neuvěřitelná věc je, když můžete zahrát tento materiál zpátky lidem, kteří jsou na něm zachyceni. Všechno se tím pro ně změnilo. Uvědomili si, že jejich hudba i oni sami jsou prostě tak dobří jako všichni ostatní. Tak jsem zjistil, že to co dělám – a to co už dělal i můj otec – bylo a je poskytnout těmto lidem možnost, jak se vyjádřit a jak nám sdělit svoji verzi příběhu.“
Jak již bylo uvedeno výše, Alan Lomax začal na projektu Global Juke Box pracovat už před více než dvaceti lety. Hledal společné body a konjunkce pro rozličné hudební styly z celého světa a snažil se pomocí počítače nalézt kritéria, jež by mu pomohla tyto vzájemné podobnosti identifi kovat a klasifi kovat. V průběhu tohoto procesu vytvořil něco na způsob algoritmů, které dnes používá Pandora a podobné fi rmy poskytující služby na poli hudebního streamingu. „Alan byl dvojím utopistou, a sice v tom, že si již tehdy představoval něco jako je dnes internet, a to na základě skutečnosti, že už měl k dispozici veškerá potřebná data, stejně jako soubor parametrů, které považoval za prediktivní,“ říká na stránkách citovaného článku v New York Times John Szwed, profesor hudby na Columbia University, autor Lomaxovy biografi e Alan Lomax: The Man Who Recorded the World (2010) a jeden z lidí stojících za projektem Global Juke Box. „Ale on současně také říkal, že tato data může mít k dispozici celý svět, a že to lze udělat tak, abyste si je rovnou mohli přenést až k vám domů.“
A to je právě hlavní záměr Association for Cultural Equity, která celý projekt Global Juke Box pod dohledem své ředitelky a Lomaxovy dcery Anne Lomax Wood vytváří a řídí ze svých nepříliš okázalých kanceláří v Hunter College na Manhattanu. A to přitom za situace, kdy disponuje celoročním rozpočtem ve výši pouhých 250 tisíc dolarů. Hudba, kterou Alan Lomax za svůj život nahrál a sesbíral, byla sice už několik let k dispozici zájemcům ve formě 45vteřinových úryvků na webových stránkách Cultural Equity, ale nyní se dokončuje jejich digitalizace pro streaming v celé jejich nahrané stopáži. Současně probíhá podobný proces zahrnující též Lomaxovy nahrané rozhlasové pořady, přednášky a velké množství udělených interview. Zmíněná Asociace pro kulturní rovnocennost ale má též něco, čemu říká „repatriační program“, který si klade za cíl zdostupnit Lomaxovo dílo komunitám, kde bylo získáno a nahráno a vyplatit tantiémy dědicům či správcům pozůstalostí nahraných interpretů. Na samém začátku února se tudíž již například stalo, že nahrávky, fotografi e a videa, spolu se související písemnou dokumentací, byly Asociací věnovány a odevzdány do správy veřejné knihovny v městečku Como v Mississippi, kde v září 1959 Lomax pořídil vůbec první nahrávky bluesmana Freda McDowella, jehož blues byla od té doby se zaujetím přezpívána mnoha muzikanty kalibru Rolling Stones, Aero smith, Bonnie Raitt nebo Jacka Whitea z kapely White Stripes.
