GoGo Penguin jsou prý na pátém albu ještě víc pingvíni než kdy dříve. „Když se ansámbl rozhodne vprostřed kariéry nazvat desku jen svým jménem, obvykle to znamená, že jsou muzikanti přesvědčeni o nálezu zlatého nuggetu. O dosažení bodu, do kterého se vždy chtěli dostat, ale ještě nikdy ho nedosáhli,“ chlubí se vydavatel v informačních materiálech. Možná jde jen o obvyklé promo pohádky, ale ta deska je vážně dobrá a intenzivní. Těžko zatím srovnávat, zda nejlepší z celé diskografie, ale je pravda, že trio z Manchesteru dotáhlo svoji koncepci neboli zamýšlenou fúzi do kompaktního tvaru. Už dříve se pánové odůvodněně oháněli jmény inspirátorů s rozptylem Claude Debussy, Erik Satie, Steve Reich, Esbjörn Svensson Trio, Massive Attack a Aphex Twin. Ale zatímco na starších nahrávkách šlo jednotlivé vlivy snadněji vystopovat, nyní se často slévají málem v jedno. A kadlub s rozžhavenou slitinou vylévá trio spíš směrem k současným elektronickým výbojům.
„Vždy jsem chtěl, aby byl v naší muzice cítit jazz. Ale jak jsme se posouvali od alba k albu, konečně jsme si postupně zvykli, že nejsme jazz band. S novou deskou si říkám – do pr…, už nemá smysl mít z něčeho strach. Teď jsme se opravdu uvolnili a osvobodili,“ vyjádřil se jadrně a sebevědomě kontrabasista Nick Blacka. Rob Turner potvrdil, že při nahrávání strávil desetkrát víc času u laptopu než za bicími. „Zrada“ živého žánru? Kdepak, jen posun soundu, skladatelských a aranžérských schopností a formálního přístupu k tvorbě. Samotná muzika zůstává stejně živelná, stačí ponořit se třeba do závratné gradace skladby Kora. A akustické piano Chrise Illingwortha stále zvoní napětím i nápory paralelních melodických vln. Ani příznivci toho jazzového v předchozích počinech GoGo Penguin se nemusejí obávat zklamání. Zůstalo zachováno kouzlo náhody, měnlivé dynamiky i volnosti tónů.
Pomyslný mentor, pokud trio nějakého má, jistě říká něco ve smyslu jen GoGo dál, milí pingvíni.