Žijeme ve zrychlené době a málokdo má čas na to, aby se zabýval nějakým tématem – s výjimkou toho, kterému se věnuje profesionálně – do naprosté hloubky. 
Má-li přesto touhu či potřebu se do něčeho ponořit aspoň o trochu víc než na úroveň plkání v kavárně, obvykle vyhledává co nejvýmluvnější kompendium daného tématu. U hudby je to trochu náročnější než třeba u obecné lingvistiky nebo mykologie: nestačí ,načíst‘, je třeba i ,naposlouchat‘. Pokud si chcete udělat obrázek o první padesátiletce jazzových dějin, máte k dispozici dobrého průvodce: kolekci The Ultimate Jazz Archive (Membran Music/B.M.S.).
Doba je nejen zrychlená, ale i ,reklamní‘ – a každý soudný člověk vystrčí při přečtení slov typu ,ultimate‘, ,definitive‘, the best‘ a podobně, tykadla ostražitosti. Vždyť jaký výběr může být definitivní, konečný, nejlepší? Velmi často se za taková slova skrývají nejrůznější bezkoncepční nedodělky, zbytky a výškrabky, prodávané pod velkohubými slogany a pod cenou důvěřivým zákazníkům. The Ultimate Jazz Archive (UJA) je, pokud bereme v potaz jeho jasné časové a stylové vymezení, opakem tohoto trendu, 
tedy příkladem solidně a smysluplně odvedené práce, navíc v nebývale gigantickém rozměru.
Nejprve tedy, z čeho UJA sestává. Obsahuje 168 kompaktních disků, uložených v prostorově velmi úsporném balení, v krabičkách nepříliš širších než klasický box na jednotlivá cédéčka, avšak po čtyřech kusech. To vše je spolu se dvěma knížečkami, obsahujícími stručné biografie umělců, umístěno ve dvou kartonových krabicích. Celá kolekce tak zabere majiteli jen o málo víc než půl metru. Není třeba se bát zavalení cédéčky.
Zásadním plus UJA je – na rozdíl od méně velkorysých projektů s podobnými ambicemi – princip ,jedno CD = jeden interpret‘. Nejedná se tedy o kompilace, jež by sice třeba chronologicky mapovaly jazzové dějiny takřka den po dni, ale dílo konkrétních hudebníků by si 
posluchač musel vytahovat z celého souboru. Ti nejdůležitější, nejaktivnější či tací, kteří prošli zásadně odlišnými tvůrčími periodami (Louis Armstrong, Duke Ellington, Benny Goodman, Charlie Parker, Billie Holiday, Ella Fitzgerald) pak dostali prostor dvou nosičů.
Cédéčka jsou rozdělena do šesti celků. Prvních 36 kusů přináší ve vymezení Classic Jazz – Ragtime – Dixieland ty nejstarší nahrávky, začínající u alba originálních nahrávek pianisty a skladatele ragtimů Scotta Joplina, jež sahají až na samý konec předminulého století. Navazuje 28 cédéček s bluesovými hudebníky a zpěváky, 4 CD mapující svébytnou scénu Boogie Woogie. Největší množství, 60 nosičů, je zahrnuto pod velmi široké označení Swing To BeBop – Modern Jazz. Poslední dvě sady jsou vymezeny interpretačně: shodně po dvaceti kusech je věnováno nejdůležitějším bigbandům a vokalistům.
Tím, co budí při bližším ohledání UJA možná největší důvěru, je pečlivé archivářské zpracování. Zatímco profily jednotlivých umělců jsou ve vložených dvou knížečkách skutečně jen rozšířenými slovníkovými hesly (jinak to při takovém množství ani nebylo možné), booklety u každého 4CD-boxu jsou zpracovány s největším možným perfekcionismem. Chronologicky seřazené nahrávky každého interpreta jsou popsány s přesným datem a lokací natáčení a kompletní sestavou, jež se na nahrávce podílela (to je obzvláště obdivuhodné u bigbandů, jejichž obsazení je také detailně vypsáno, což není zdaleka vždy pravidlem ani u daleko ,naleštěnějších‘ reedic). Mluvíme samozřejmě o případech, kdy byly všechny tyto údaje dohledatelné – těch opačných je naštěstí naprosté minimum a tak si na své přijde i skutečný archivář.
Nahrávky, evidentně z velké části nikoli převzaté ze studiových pásů, nýbrž stažené ze starých šelakových desek, jsou solidně zvukově vyčištěny a remasterovány. Zejména u těch nejstarších (a opět připomeňme Scotta Joplina) je až s podivem, jak dobře hrají, jakou si zachovaly dynamiku i poměrně široké, ale nikoli nepřirozené zvukové spektrum. Zároveň zvukoví ,úpravci‘ svůj úkol nepřehnali a zachovali nahrávkám potřebnou patinu, která občas přílišně vyčištěným archivním snímkům z první poloviny minulého století v současných edicích na moderních nosičích chybí a její absence zbavuje starou hudbu jejího kouzla.
Docházíme k tématu, které jako snad jediné může v něčích očích alespoň mírně zpochybnit exkluzivitu a onu v názvu kolekce traktovanou ,ultimativnost‘. UJA je vymezen na jedné straně zmíněným ,joplinovským‘ rokem 1899, na druhé straně časové úsečky první polovinou 50. let. Pakliže si toto omezení (,technicky‘ sice zcela evidentně související s uvolněním autorských práv po padesáti letech, zároveň ale dramaturgicky poměrně logické v souvislosti s jedním z předělů jazzového vývoje, kdy po doznělé éře bebopu 
hudebníci hledali různé způsoby výrazu a proud jazzu se rozlil do předtím nevídaného množství řečišť) dostatečně neuvědomujeme, můžeme na jednotlivých profilových albech omylem hledat nahrávky, které tam ani nemohou být.
Pro příklady nemusíme chodit daleko, stačí zmínit pro příklad některé z největších osobností jazzu resp. blues. Třeba takovému Milesi Davisovi je samozřejmě věnováno samostatné CD, to ale ,informuje‘ vlastně o první, tedy bebopové etapě jeho tvorby, ostatně, trumpetista je i jedním z hlavních sidemanů na nahrávkách Charlieho Parkera, po jehož boku ,vychodil jazzovou konzervatoř‘. Další, ty nejzásadnější a pro celý jazz a moderní popmusic zlomové etapy Davisovy 
tvorby už jsou mimo záběr UJA. A tak bychom mohli pokračovat jmény všech velikánů, kteří tvář jazzu zásadně poznamenali až v rozvinutých 50. letech a následující dekádě, ať už máme na mysli Charlese Minguse nebo třeba Thelonia Monka. V tomto ohledu je ostatně třeba mít na paměti i to, že obsah termínu Modern Jazz, který je vepsán do podtitulu početně nejobsáhlejsího souboru celého kompletu, je zde chápán v mnohem užším smyslu, než jej používáme dnes.
Totéž platí i o bluesmanech. Například CD s výběrem Roberta Johnsona můžeme skutečně považovat za ,ultimate‘, neboť to málo, co se po něm zachovalo, spadá na konec 30. let a kompilátoři měli usnadněnu práci. Naproti tomu od Muddyho Waterse nebo B. B. Kinga 
(abychom opět jmenovali jen ty hlavní giganty) zde nacházíme v podstatě juvenilie – jakkoli zejména v případě prvně jmenovaného se právě ony řadí k tomu nejlepšímu, pod čím je podepsán.
Přijmeme-li tedy základní pravidla, podle kterých je Ultimate Jazz Archive sestaven, těžko můžeme být zklamáni. To obrovské množství nahrávek, v jednom zátahu samozřejmě ,neuposlouchatelných‘ (je třeba zdůraznit, že drtivá většina cédéček stopáží přesahuje hodinu), je opravdovou pokladnicí většiny podstatného, co v tak mohutném a na celou kulturu 20. století mimořádně vlivném žánru v prvních pěti dekádách jeho vývoje vzniklo. Soundtrackem k přemítání o ,americkém století‘.