Pozvání k rozhovoru na dálku přijali dva výjimeční interpreti, kteří zažili víc než jen „dva ro(ční)ky prázdnin“. Kolumbijská zpěvačka Lucía Pulido a skotský akordeonista Phil Alexander se do Náměšti nad Oslavou vracejí jako tažní ptáci na oblíbené stanoviště při svém letu nad planetou. Lucía Pulido počtvrté, Phil Alexander dokonce popáté. Má to ovšem háček. Festivalová dramaturgie Michala Schmidta se až na výjimky drží zásady „pokaždé něco nového“. Lucía i Phil tudíž přilétají každý s novým hejnem, jinou kapelou. Ale to už povědí sami.
Dodejme jen, že Folkové prázdniny letos v Náměšti nastanou od 27. července do 3. srpna a kromě dvou zpovídaných umělců na ně dorazí třeba apalačské duo Nora Brown & Stephanie Coleman, fenomenální norský tubista Daniel Herskedal, lisabonská fadistka Lina, venezuelský pěvecký sbor využívající beatbox Ensamble B11, keltské víly z Walesu a Irska Catrin Finch & Aoife Ní Bhriain, gambijská písničkářka a virtuoska na koru Sona Jobarteh, zpěvačka z Kanárských ostrovů Valeria Castro nebo velvyslanci americany Kelly Hunt a Micah P. Hinson. Nemluvě o důstojném zastoupení domácích i blízce přespolních jako Iva Bittová, Marie Puttnerová, Szidi Tobias, Jiří Slavík s projektem Polka-Boys atd. Proběhne samozřejmě i tradiční „nástrojový summit“, tentokrát se sejdou hráči na citery – z Estonska, Litvy, Finska a od nás.
Phil Alexander, Firelight Trio
Věříme v inkluzi, ne v exkluzi
Skotský akordeonista a pianista Phil Alexander zanechal na Folkových prázdninách největší šlápotu asi s kapelou Moishe’s Bagel, hrající jaksi po keltsku umíchanou směs klezmeru a balkánské muziky s jazzem. Na našich pódiích, včetně toho náměšťského, ovšem vystupoval i s velmi zajímavým seskupením Salsa Celtica, křížícím skotské tradice pro změnu s hudbou latinskoamerickou. Letos přijede s nedávno založeným Firelight Triem, opět hrajícím osobitý crossover. Tentokrát se vypraví za inspirací do Skandinávie, ovšem dojde i na motivy bretonské, pobaltské či východoevropské, aniž by muzikanti zapírali skotské kořeny. Folkově-prázdninový koncert Firelight Tria, tvořeného vedle Phila Alexandera hráčkou na nyckelharpu Ruth Morris a houslistou Gavinem Marwickem, je naplánován na pátek 2. srpna. Ovšem Philův akordeon zazní také o den později, v řadách příležitostného nadnárodního Orchestru folkových prázdnin.
Členové Firelight Tria žijí ve Skotsku, zemi s bohatým keltským dědictvím. Kde se vzala taková vášeň pro muziku kontinentální Evropy? Chcete znít odlišně od ostatních skotských folkových kapel?
To ani ne. Spíš je to o tom, že naše muzikantské zázemí je docela různorodé a každý z nás hrál v minulosti řadu odlišných žánrů. Já za ta léta interpretoval spoustu klezmeru, ale také argentinské tango a brazilské choro. Ruth se pochopitelně kvůli nyckelharpě naučila spoustu švédské muziky (nyckelharpa je typická právě pro švédskou lidovou hudbu, pozn. aut.), ale také se dlouho věnovala tradiční francouzské taneční hudbě. Gavin je nejvíc napojen na tradiční skotskou muziku, a v žánru platí za velmi respektovaného houslistu i skladatele. Ovšem s námi se do jeho kompozic propisuje sousta dalších evropských a také amerických tradic. Protože jsme spolu my tři už dlouhá léta příležitostně jamovali a přitahoval nás nejrůznější „mimoskotský“ repertoár, tak když už jsme se rozhodli založit pravidelnou kapelu, bylo asi nevyhnutelné, aby naše spojení vytvořilo kontinentálně evropský sound.
V „pan-evropském“ soundu pochopitelně můžeme vnímat i hlubší symboliku. Když to naschvál přeženu, takový muzikantský protipól brexitu…
No jasně. Naší hnací silou je primárně samozřejmě muzika, což je vždycky mnohem lepší místo než politika. Ale politicky jsme všichni velmi pro, abychom byli součástí Evropy. Jsme hrdí Evropané, jako muzikanti i jako občané! Brexit byl naprostá smršť sra*ek! (Phil použil krásnou složeninu „shitstorm“.) Můžeš to takhle do časopisu napsat? Pokud ne, použij slovo „katastrofa“. Nejen, že je teď pro muzikanty z UK mnohem těžší cestovat a dělat svoji práci na kontinentu, ale hlavně to vysílá naprosto blbé poselství. My věříme v inkluzi, ne v exkluzi! Nezapomeň, že ve Skotsku hlasovala naprostá většina lidí proti brexitu!
Židovské hudbě ses věnoval jako etnomuzikolog, studoval jsi židovskou hudbu raného 20. století, i jako muzikant ve svojí kapele Moishe’s Bagel. Předpokládám, klezmerové kusy jsi do Firelight Tria přinesl ty?
Strávil jsem takovou spoustu času ve světech židovské muziky, že už si nemohu pomoct a kdykoliv kdekoliv začnu hrát, nesu si nějaký klezmer s sebou. Existuje tolik nádherných klezmerových kusů! Navíc nyní je k dispozici nový úžasný zdroj materiálů v rámci Kiselgov-Makonovetsky Digital Manuscript Project, pokud by to někoho zajímalo, na www.klezmerinstitute.org/kmdmp/. Ale naštěstí se nemusím nijak moc snažit tlačit do Firelight Tria klezmer, protože Ruth a Gav ho také milují. Navíc je zajímavé hrát klezmer s lidmi, kteří v tom stylu nejsou tak doma, a tudíž přinášejí odlišné interpretace a přístupy. Gav má silný a krásný skotský styl hry a houslový zvuk, což do klezmeru vnáší úplně nový rozměr. A co teprve nyckelharpa se svým naprosto specifickým zvukem. Obdivuji hudebníky, jako je Michael Alpert, jenž je strážcem plamene tradičního uchopení klezmeru a židovské hudby, jenže mě také zajímají způsoby a možnosti, jak žánr zařadit do nového a neobvyklého kontextu.
Nyckelharpu používáte v sestavě proto, že jste chtěli interpretovat nějaké skandinávské kusy, nebo interpretujete skandinávské motivy, protože máte nyckelharpu?
Pro Ruth to byl první nástroj. Někdy před dvaceti lety ho pro sebe objevila na St. Chartier Festivalu, a okamžitě se do něj zamilovala. Hru na nyckelharpu začala studovat u švédských muzikantů, jako je Olov Johansson, a přirozeně začala zařazovat do svého repertoáru víc a víc švédské hudby. Ale všechny nás fascinuje švédský žánr polska. Má tak úžasný švih a tolik naprosto nečekaných obratů a změn! Tedy nečekaných pro nás, ne pro Švédy…
Pokud si dobře pamatuji historii Skotska, vedle „útoků Vikingů“ a příchodu skandinávských kmenů fungovalo mezi Skandinávií a Skotskem intenzivní kulturní propojení. Lze něco takového vystopovat i v dochovaném hudebním folkloru?
(Smích) No, lidi z Orknejí a Shetland by ti řekli, že ten kulturní vliv stále trvá. Ale vážně, to silné propojení cítit lze. To, co miluji na naší muzice, je ovšem mnohem rozmáchlejší propojení mezi severskými vlivy, zvláště díky nyckelharpě, a vřelejším jihoevropským zvukem, možná i díky akordeonu. A to, jak Gav může poletovat v prostoru mezi tím vším.
Firelight Trio vlastně spadá do kategorie zvané superskupina. Hrajete každý s řadou různých projektů. Je těžké najít společný čas?
Je, pořádně. Už proto, že každý žijeme jinde. Ruth a Gav spolu bydlí v severozápadním Skotsku, já zase v Edinburgu. Rádi bychom trávili v našem triu víc času, jenže máme účty k zaplacení a ústa k nasycení. (smích) Ale snažíme se využít každé příležitosti ke hraní, což obvykle kombinujeme s takovými těmi společenskými aktivitami jako společná hostina, vínko a tak dál. Ale když už jsme na turné, naší oblíbenou činností je jamování po koncertech. Udržuje nás napojené na to, čím jsme společně začínali.
Trio jste založili v roce 2019. Dá se říct, že jste na něj měli čas paradoxně „kvůli“ covidu, protože jste nemohli vystupovat s ostatními kapelami?
Ano, to je pravda. Jenže ve skutečnosti je toho víc. Gavin měl ještě před covidem velké zdravotní problémy. Naštěstí je už úplně v pořádku. Jenže když udeřil covid, byl stále v rekonvalescenci, a tak žili Ruth a Gavin prakticky dva roky v izolaci. Náš repertoár tak vnikal prostřednictvím internetu, pomocí zoomu, a s ještě větší pomocí whisky. Hrát společně online je docela obtížné. Hudební software Jamulus je sice nápomocný a mnohem lepší než nic, ale zpoždění signálu je za chvíli stejně otravné jako brodit se bahnem. Od té doby vždy hrajeme nejdřív Berlin Jig, abychom se rozveselili! Určitou přednost ovšem fakt, že jsme nejamovali v jedné místnosti, ale přece jen měl. Museli jsme trávit mnohem víc času přemýšlením o aranžmá a individuálních partech. Což bezesporu pomohlo našemu soundu. Ovšem když jsme konečně mohli hrát společně a živě, bylo to ÚŽASNÉ!
Proč k obveselení slouží zrovna Berlin Jig, je za ním nějaký příběh?
Berlin Jig vznikl ve čtvrti Friedrichshain, v apartmá mého už bohužel zesnulého přítele Lenze Hubera (klezmerovného a jazzového kontrabasisty, pozn. aut.). Z nějakého nepochopitelného důvodu mi pokuřování cigára na východoberlínském balkónu přineslo do hlavy takový radostný, anglicky znějící jig…
Názvy skladeb na vydařeném albovém debutu Firelight Tria znějí vůbec zajímavě, kam „vede“ třeba The Radical Road?
Motiv The Radical Road ke mně přišel, když jsem se procházel po krásných kopcích Holyrood Parku v Edinburghu. Kolem útesu Salisbury Crags tam vede úzká kamenná pěšinka, které se říká The Radical Road. Výhledy jsou tamodtud úžasné, jenže ten den byla zrovna mlha, a tak jsem se ztratil ve vlastním hudebním světě.
Zajímavý příběh má ale Gavinův motiv The Latvian’s March. Gavina inspiroval malý průvod v Edinburghu na oslavu nezávislosti Lotyšska v roce 1991. Hodně lidí ve Skotsku v té době ani neslyšelo, že existuje nějaké Lotyšsko, ale velmi je to povzbudilo.
Mimochodem, album má hezký obal s fénixem vzlétajícím z ohně, což jistě symbolizuje…
Symbolizuje přesně to, co bys řekl. Znovuzrození, po covidu, po Gavově onemocnění… A nový začátek!
V Náměšti se přidáš také k Orchestru Folkových prázdnin, příležitostnému ansámblu, ve kterém hrají i děti z hudebních škol. Máš podobné impromptu sestavy rád?
Milujeme je všichni tři. Hrát muziku s jinými lidmi je jedna z nejhezčích věcí, jakou může lidská bytost dělat. Vážně tomu věřím, žádná fráze. Když společně hrajeme, učíme se být více sociální, přátelštější, porozumět jeden druhému, více přející a velkorysejší. Krátce, dělá to z nás lepší lidi.
V Náměšti jsi hrál se Salsa Celtica v roce 2007, s Moishe’s Bagel v roce 2009 a určitě jsem leccos nezaregistroval…
Jasně, s Moishe’s Bagel jsem tam hrál dvakrát a pak ještě jednou s Elizou Carthy. A jsem hodně nadšený tím, že na Folkové prázdniny poprvé jedeme i s Firelight Triem, to už budu na festivalu popáté!
Proč se tak rád do Náměšti vracíš?
Festival působí prostě magicky. A Michal a jeho tým jsou fantastičtí. Většinou se přijede na festival, odehraje se a zase se vypadne na další štaci. Jenže s Michalem na Folkových prázdninách je to jinak. Cítíš se spíš, jako kdyby tě pozvali kamarádi na návštěvu, ať chvilku pobudeš…
xxxxxxx
Lucía Pulido
Muzika nikdy nestaví zdi
Fenomenální kolumbijská zpěvačka Lucía Pulido tentokrát přiveze do Náměšti projekt Two Peoples One Root založený společně s muzikanty z Mexika. Lucíinu hlasu svědčí stejně dobře jako předchozí spolupráce. Ve tvorbě kapely zůstává dost místa jak na spojené nádoby folkloru obou zemí, tak na inspiraci kosmopolitní newyorskou avantgardou i jazzem. Lucía Pulido vystoupí na Folkových prázdninách ve středu 31. července.
Jak vlastně vznikl projekt Two Peoples One Root?
Projekt „Kolumbie a Mexiko, dvojí lid, jeden kořen“ se začal rodit hned, když jsem v roce 2012 přicestovala do Mexika se svým partnerem Rafaelem Rebollarem, mexickým dokumentaristou a filmařem. Je přirozeným výsledem osobní zkušenosti života v Mexiku a setkání s tamními skvělými hudebníky, se kterými od té doby hraji.
Samozřejmě ale navazuji na historické propojení muziky obou zemí. Mexická hudba dorazila do Kolumbie ve zlaté éře mexické kinematografie, ve 30. až 50. letech minulého století. A kolumbijská hudba byla přítomna v Mexiku od samého počátku 20. století, vnesla do tamní tradice nové rytmy. Pro náš projekt jsme dali dohromady výběr písní dokládajících, jak jsou obě země hudebně propletené. Ať už jde o tradicionály nebo skladby se známými autory. Jde zároveň o moji poklonu mexické kultuře a také osobní vzpomínku na Rafaela (Rafael Rebollar zesnul v roce 2021, pozn. aut.).
V repertoáru Two Peoples One Root ovšem čerpáte z početnějších „kořenů“, ve skladbách můžeme slyšet nejen ohlasy lidové muziky, ale také inspirace jazzem, soudobou hudbou…
A vedle těchto prvků, které zmiňujete, také používám rytmy, které v Kolumbii vůbec neexistují. Ovšem Kolumbii mi z nějakého důvodu připomínají nebo jsou součástí mých dětských vzpomínek.
Dá se říci, co konkrétně je tím „jedním kořenem“? Latinskoamerická hudba? Nebo jednoduše humanita?
Tím „jedním kořenem“ jsem myslela rytmy, které sdílíme. Rytmy, které jsou doma v Kolumbii i Mexiku, jako jsou bambuco, cumbia nebo ranchera, ze kterých se v obou zemích rodí nové rytmy. Koneckonců, latinskoamerická hudba je mixem hned několika kultur. Těch přivezených z Evropy a Afriky i těch původních, novosvětských.
Ve svém životopise sdílíte důležitou dětskou vzpomínku na „rudý úplněk nad pláněmi a tátu hrajícího lidovky na kytaru“. Stále vás inspiruje?
