Tak se pak snadno stane, že legendární multiinstrumentalista David Bromberg, který se vloni připomněl svými brilantními vyhrávkami na Dylanově Another Selfportrait, byl naprogramován na čas, 
kdy festival ještě pořádně ani nezačal. Bromberg je hodně zvláštní patron: jak známo, kdysi v nejlepším přestal hrát a věnoval se stavbě houslí, nyní sice naštěstí opět občas koncertuje, ale postoj člověka, který prostě akustickou kytaru zvládl bezezbytku a skrznaskrz, si zachovává i na koncertech, a tak prokládá písničky rozsáhlými komentáři, podávanými s vlčím úsměvem a neodolatelnou duchaplností židovského vypravěče. Jako doprovod si přivezl flatpickera Marka Cosgrovea, kterému ponechává dostatek prostoru, takže jsme byli svědky nenucené přehlídky všemožných vymožeností, jak jen se v historii americké kytary nasbíraly. Oba se neustále baví novými nápady, které občas nedopadnou na poprvé tak docela ideálně, ale o to více máte pocit, že s nimi sedíte takříkajíc doma. A jak je zvykem psát, „nakonec došlo“ i na Mr. Bojangles, památný Brombergův vrchol, co se světské slávy týče.
Skotská zpěvačka Eddi Reader, tu s kytarou, tu s concertinou, se zkušenostmi od Eurythmics i Waterboys a Řádem britského impéria v šupleti, působí bohužel trochu nevýrazně a také od jejího vcelku tradičně obsazeného bandu bychom čekali zemitější projev. Ze Skotska jsou zde ještě tradicionalističtí Jim Jam Ceilidh Band a z Irska dvě dvojice bratrů We Banjo 3, provozujících svébytný irský old time a bluegrass. Jen trochu neinformovaný divák si možná ani nevšimne neobvyklého užití čtyřstrunného, trsátkem hraného banja na místě pětistrunného fingerpickingu; přece jen to irští chlapci mají k apalačským horám blíže, než to měli kdysi naši Greenhorns. Z jiného hudebního konce Británie byli řízní folkrockeři Fink, kteří se zjevně trefili do nálady nejmladší části publika, byť té starší připomněli dávný, a dlužno říci, že údernější koncert Richarda Thompsona na témže místě. Ostrovní hudbou nakonec festival také vyvrcholil: závěrečný koncert patřil June Tabor a Oysterbandu.
Jakkoliv nesdílím nadšení pro experimenty hledající vazby mezi tyroláckým jódlováním a klezmerem, bylo milé mezi realizátory projektu Alpen Klezmer narazit na „Klezmatika“ Lorina Sklamberga a „Brave Old Worldníka“ Alana Berna. Daleko přirozeněji ale působilo, když uprostřed velmi tradičně hraného setu vystřihli ukrajinští Veseli Vujky – jako spontánnní vtip, nikoliv jako všemírový program – jednu sloku ukrajinské lidovky jako reggae.
Mimochodem s touhle kapelou byl spojen i krajně nepříjemný zážitek, když byli moderátorem workshopu vyzváni, aby podali osobní svědectví o situaci na Ukrajině, a poté byli tímtéž pánem tvrdě vyškoleni v tom smyslu, že za všechno může nejen Putin, jak se chlapci domnívali, ale také – a možná především – to naše ošklivé NATO. Když vám pak k tomu na ulici strčí do ruky Junge Welt s Leninovým Dopisem americkým dělníkům a navrch samolepku s Fidelem, dojde vám, že ty rudé hvězdy na tričkách a čepicích tu asi někteří nenosí jen z hloupé legrace. Jedním slovem hnus. Leč zpátky k muzice: kvalitní, vysloveně folkloristickou záležitostí bylo Janusz Prusinowski Trio, stejně jako sofistikovaněji znějící Ahlber, Ek & Roswall ze Švédska, kteří byli předzvěstí jiného severského, konkrétně norského tématu pro příští rok. Z letošního rozsáhle pojednaného tanzanského tématu jsme zvládli jen zanzibarský spolek Kithara s hostujícím turecko- německým hráčem na baglamu Deryou Takkalim. Stejně jako v případě irského bluegrassu, pro outsidery byla tahle fúze hudebních stylů z tisíce kilometrů vzdálených oblastí prakticky nezaznamenatelná a její revolučnost vyzněla tedy poněkud do prázdna. Naopak oslňující instrumentální exhibice šéfa kapley Rajaba Sulejmana na qanun vytřely sluch asi každému bez rozdílu povědomosti o hudbě zvané taarab. Jak jsme již dříve psali, leccos důležitého člověk pochytí mimo běh hlavních rudolstadtských scén, z nichž zde beztak podáváme jen velmi nevyváženou zprávu. Písničkář Keegan McInroe, který sice na první pohled působí jako karikatura texaského drsňáka, ale současně na něj můžeme pohlížet jako na další článek úctyhodné tradice texaských písničkářů, mimoděk předvedl svého druhu velice poučný experiment.
Jsa zařazen do vedlejší kategorie pouličních muzikantů, nebyl z jakéhosi důvodu vybaven nižádnou amplifikací, a dobře věda, že lahev piva je vposledku důležitější než mikrofon, odzpíval svůj set skutečně unplugged – na rušné ulici, nedaleko vyhrávajících dudáků. Diváctvo se přirozeně ztišilo, posunulo se k pódiu, jen ti vzadu z toho samozřejmě měli svého druhu ambient. Koneckonců proč ne, takhle a ne jinak přece vyhrávali – mimo jiné – například prakticky všichni meziváleční bluesmani, včetně Roberta Johnsona.
Možná by tedy všichni ti weltmusikoví mičurini mohli obrátit svoji pozornost sem a namísto neplodného, už třicet let provozovaného křížení rozličných hudeb zkusit třeba změnit vnímání hudby, které v časech otupělých sluchátkoidů volá po zásadní renesanci. Není-liž to přece vzrušující představa: festival bez zvukařů, drátů, zpětných vazeb, úmorných zvukovek, s množstvím komorních scén, jejichž dimenze by byla přirozeně dána akustikou. To je pořád řečí o jiné hudbě – tady leží na dosah ruky. A Rudolstadt k tomu má nejlepší předpoklady.
