Trio Radian vzniklo ve Vídni v roce 1996. Sestavu tehdy tvořili Martin Brandlmayr (bicí, vibrafon, programování), Stefan Németh (digitální a analogové syntezátory) a John Norman (baskytara). O dva roky později se objevilo eponymní EP se záznamem jejich koncertu z vídeňského klubu Porgy&Bess. První dlouhohrající opus s názvem TG 11 z roku 2000 přináší abstraktní noise se spoustou střípkovitých nápadů. Všechno tu má ale svůj řád, jenž se odvíjí od různých fyzikálních a přírodních zákonitostí. Zcela signifikantní je například skladba Okazaki Fragment, která je pojmenovaná podle úseků nově replikované DNA, které se tvoří na tzv. opožděném řetězci a posléze jsou po odstranění RNA primeru pospojovány pomocí DNA ligázy v kontinuální řetězec. I když to zní dost komplikovaně, svým způsobem to vyjadřuje, jaká tvorba Radian je. Druhé album Rec.Extern (2002) má například na Discogs jako žánrové označení experimental, ambient, což celkem odpovídá bohatším zvukovým plochám oproti debutu. Další zajímavé zaškatulkování se objevuje u třetího díla Juxtaposition (2004). Ještě před termínem post-rock je uvedeno glitch, což odkazuje na druh umění, který vytváří uměle digitální nebo analogové chyby z estetických důvodů, ať už poškozováním digitálních dat nebo fyzickou manipulací s elektronickými přístroji. To také celkem vystihuje esprit i postupy Radian. Ovšem postup k post-rocku je tu skutečně markantní, což podtrhuje i fakt, že se Stefan Németh vrátil částečně ke svému původnímu nástroji – kytaře. Tento trend pak pokračuje i na další desce Chimeric z roku 2009, v jehož souvislosti se ale hovoří i o musique concréte. V roce 2011 Németh kapelu opustil a jeho nástupcem se stal Martin Siewert, který vedle kytary využívá nejrůznější elektroniku. Odskokem stranou bylo společné album Radian a písničkáře Howea Gelba. Teď ovšem vychází jejich nové CD On Dark Silent Off, kde úročí své předchozí postupy, ale dávají jim čitelnější háv, aniž by nějak ustupovali od experimentování. Právě v této podobě se představí 12. listopadu na festivalu Alternativa. Na to konto jsme oslovili osnovatele a novou akvizici kapely, aby nám prozradili více podrobností nejen o Radianu.
Martin Brandlmayr
Kdy tě napadlo stát se muzikantem a proč?
Pocházím z hudební rodiny, můj otec hrál na housle a matka na piano. Otec měl smyčcové kvarteto, které hrálo každý týden u nás doma. Pamatuji si, že mě to jako malé dítě hodně zaujalo. Miloval jsem ten zvuk dýchání tahů smyčcem, když můj otec hrál Mozarta, Purcella nebo Monteverdiho. Zvlášť jsem byl fascinován bílým šumem (náhodným signálem s rovnoměrnou výkonnou spektrální hustotou) tahů smyčcem, těmi mezizvuky a zvukem dřeva houslí, ani ne tak notami. Takže mě vždycky zajímal především zvuk. Jako malé dítě jsem se začal učit na violoncello a hrál jsem osm let. To mělo velký vliv na můj přístup k hraní na bicí.
Proč sis vybral bicí jako svůj hlavní nástroj?
Na bicí jsem začal hrát ve čtrnácti, violoncello šlo stranou a já vstoupil do světa pop music. S bratrem jsme založili rockovou kapelu. Bicí byly prostě nástrojem mých snů. Ale po pár letech hraní jsem začal postrádat možnosti tvarování a udržení zvuku, tonální a mikrotonální aspekty atd. Takže nastalo období objevování a zkoumání zvukového světa bicích. Objevování rozšířených technik a broušení technik, ohýbání zvuků atd. Tak jsem nakonec právě reintegroval spoustu postupů z hraní na violoncello – škrábání a drhnutí.
Slyšel jsem, že jste se od založení Radianu připravovali na první vystoupení celé tři roky. Proč tak dlouho?
Prostě jsme experimentovali a vytvářeli svůj zvukový svět, náš vlastní malý vesmír, což vyžadovalo spoustu času. V zásadě všechno, co děláme, zabere spoustu času. Proto jsou tak dlouhé časové prodlevy mezi našimi jednotlivými nahrávkami.
Je vaše hudba opravdu tak detailně prokomponovaná?
Ano, je. I když improvizace je velmi důležitým faktorem při vytváření jednotlivých kusů.
Jak se sešla původní sestava Radian?
V roce 1995 jsem kupoval sampler a chtěl jsem založit kapelu, která by používala samplery, bicí a ještě nějaké další nástroje. Měl jsem už nějaký hrubý materiál a pak jsem viděl hrát Stefana Németha s vídeňskou lokální kapelou Der Schöne Rabe. Líbil se mi jeho způsob hry na kytaru, tak jsem mu nabídl, aby se mnou šel do tohoto projektu. Pak jsme oslovili Johna, s nímž už jsem hrál v rockové kapele, aby s námi hrál na basu. Stefan pak vyměnil kytaru za syntezátor.
Proč jste kapelu pojmenovali Radian?
Byli jsme v kavárně, která byla vyzdobena starými radiopřijímači a jeden z nich se jmenoval Radiane. Líbil se nám zvuk toho slova a navíc rádio byl jeden z nástrojů, který jsme v té době hojně používali – ten zvuk mezi skutečnými stanicemi. Hráli jsme na to jako na syntezátor.
Jak dalece se kapela proměnila, když do ní nastoupil Martin Siewert a proč se tak stalo?
Martina znám už strašně dlouhou dobu a léta jsme spolupracovali. Jeho schopnosti zpracování zvuku a mixování jsou vynikající a je potěšení vidět, jak ty zvuky posílá přes svoje mašinky. Má velice spontánní a přitom přímý přístup k hudbě. Je to velký improvizátor, ale přesto dokáže stejně dobře zahrát přesně napsané kompozice. To obojí bylo zapotřebí v dnešní podobě Radianu. Proces vytváření jednotlivých kusů je velice propojen s vytvářením materiálu v daný moment, tedy současným zpracováním zvuků a hraním na nástroje. Z nahraného materiálu jsou vybrány části, které jsou pak úzkostlivě sestrojeny a zaranžovány, většinou jenom z útržků původního materiálu. Nakonec máme obvykle kus s velice striktní formou, ačkoliv dnes je tam mnohem více prostoru pro improvizaci než před pár lety.
Teď je sestava Radianu téměř stejná jako u formace Trapist (tam je jenom na postu basy James Williamson). Radian pracuje se zkomponovanými věcmi, Trapist improvizují, přičemž kupodivu první trio zní syrověji, druhé spíše „uhlazenější“. Jak bys tedy popsal zásadní odlišnost?
To jsou dvě úplně odlišné strategie. Krásné srovnání mezi těmito dvěma kapelami udělal před časem rakouský žurnalista Christian Schelb: „Radian je konkávní (vyduté) žhavé sklo, Trapist je konvexní (vypouklé) zrcadlo. Radian nechává hudbu vypařovat, dokud nezbude jenom esence, Trapist plynule vyzařuje hudbu všemi směry. (Ačkoliv v hudbě obou trií jsou ještě jiné aspekty).“ To myslím stále platí, i když se to v průběhu let myslím také změnilo. Redukcionismus Radian se v průběhu těch let změnil. Je tam stále redukcionistický přístup ve vytváření skladeb, z hodin a hodin hudby je v závěru použita opravdu velice malá část, ale už to není tak jasně slyšet v hudbě samotné ve srovnání s našimi prvními nahrávkami, protože kvalita zvuku použitého materiálu je mnohem hustší.
Pod jedním vaším videem na YouTube někdo napsal, že Radian znějí podobně jako Chrome? Znáte je? Nacházíte nějakou podobnost?
Musel jsem se na ně podívat, neznali jsme je. Vidím tam nějaké podobnosti, ačkoliv si myslím, že je to úplně jiná muzika.
Hrajete na nejrůznějších místech – festivalech současné vážné hudby, jazzu, improvizace i v rockových klubech. Jaké bylo nejbizarnější místo, kde jste hráli?
Hráli jsme na spoustě bizarních míst. Nejhorší bizarní místo byl klub v Detroitu, kde o podlaží nad námi hrála současně nějaká punková kapela. Byl tam jenom takový tenký dřevěný strop, skrz nějž jsme v průběhu našeho koncertu viděli boty stovek lidí skákajících nahoru a dolů (to jsme ještě měli mnohem tišší fázi). Dokážeš si představit, jak to dohromady znělo. Nejlepší bizarní koncertní místo bylo, když jsme hráli ve vlaku v největší rakouské železárně v Linci. Tam je takový vláček, který vozí návštěvníky skrz celý areál k vysoké peci, kde se tekuté železo nalévá do velkých nádob. Hráli jsme v tom vlaku a společně se na to všechno s publikem dívali s očima dokořán. To bylo jako sen.
Hraješ v mnoha dalších projektech. Můžeš zmínit ještě další aktivity, o nichž nebyla ještě řeč?
Vytvářím čas od času sólové věci, jsem členem kapely Polwechsel, stále víc a víc komponuji pro nejrůznější ansámbly a improvizuji s nejrůznějšími muzikanty.
Co můžeme očekávat při vašem vystoupení v Praze?
Radian na pódiu… Zahrajeme v Praze naše nové věci!
Martin Siewert
Kdy tě napadlo stát se muzikantem a proč?
Tuhle myšlenku/přání jsem měl docela brzo. Když mi bylo okolo osmnácti, tak jsem pořád váhal. Několik let už jsem studoval kytaru na konzervatoři, ale také jsem začal studovat politologii a divadelní a filmovou historii na univerzitě. Pak jsem relativně brzo zjistil, že opravdu chci dělat muziku a opustil jsem univerzitu a soustředil se na zkoušky na Hudební universitu v Grazu, abych stihl studia s úžasným, dnes již nežijícím Harrym Peplem. Zkoušky jsem udělal a studoval tam v letech 1992–97. V průběhu studia jsem ale už odehrál spoustu koncertů.
Proč sis vybral jako svůj hlavní nástroj kytaru?
Kytaru jsem si vybral v šesti letech. Hned mi bylo jasné, že to je instrument, na který chci hrát. Pravděpodobně protože jsem byl velkým fanouškem Beatles…
Kdy jsi začal používat elektroniku a jak jsi její použití dále rozvíjel?
Nevybavuji si přesně kdy, ale muselo to být někdy na konci devadesátých let. Původně jsem používal elektroniku v kontextu improvizované hudby, o něco později jsem ji zahrnul i do komponovaných a aranžovaných věcí. Dělal jsem spoustu sólové hudby pro avantgardní filmy a současný tanec a performery. To mě myslím hodně ovlivnilo v tom, jak jsem ji začal používat nejen pro vytváření textur a zvuků, ale konkrétních struktur a forem.
Jak máš pocit, že se změnil Radian tvým příchodem? Proč vlastně nastala ta výměna členů?
Stalo se to proto, že Stefan Németh odešel z kapely. Původně jsem byl přizván jako výpomoc na dva koncerty. Líbilo se mi to, tak mi nabídli, abych se přidal. Co se proměnilo je pro mne těžké posoudit. Myslím, že stylisticky se některé věci proměnily, i když pár let předtím, než jsem nastoupil já, začal Stefan hrát víc na kytaru, nejen na syntezátory.
Teď má Radian podobnou sestavu jako Trapist. Jaké vidíš zásadní rozdíly mezi těmito dvěma kapelami?
Kromě zřejmé rozdílnosti, že Radian hraje komponované věci a Trapist v nemalé míře improvizuje, tak je tady velký estetický rozdíl. Trapist je klidnější, jemná kapela s mnoha vlivy, nejen z improvizované hudby, ale také z psycho-folku a psychedelie, a dokonce trochu z jazzu.
Hraješ ve dvou dvojicích se dvěma Katharinami. Cítíš tam nějaký ženský aspekt?
Obě dua jsou velice rozdílná – Hoverload s pianistkou a skladatelkou Katharinou Klement je spíš elektro-akustický projekt, více orientovaný na zvuk, jemnější. Also s bubenicí Katharinou Ernst je spíš divoká kapela, která zahrnuje spoustu groovů a vliv avant-rocku. Ale žádný ženský aspekt tam nevidím. Rád hraju v divočejších kapelách (Also, Peeled Eye) a naopak jemnějších kapelách (Trapist, Hoverload). Tahle diverzita je pro mne velice důležitá. Pohlaví spoluhráčů pro mne není důležité a navíc nevidím divočejší a expresivnější stránku free jazzu nebo noise rocku jako mužskou záležitost.
V Praze jsi nedávno hrál na festivalu vs. Interpretation s kapelou The Peeled Eye, která je hodně heavy…
The Peeled Eye je pro mne speciální kapela, protože s těmi muzikanty hraju už hodně, hodně let. S Borisem Haufem a Christianem Weberem už víc než dvacet. Spousta těch zkušeností z kapel jako Efzeg, Heaven And a 3 Suites and a Violin se odráží i v naší současné hudbě, i když ta pracuje spíše s podvědomím.
Máš pocit, že na rakouské avantgardní scéně je něco specifického?
Když se na to podíváš, tak ve dvacátém století nejdůležitější příspěvky do „velkého“ kánonu historie umění, které pocházely z Rakouska, byly vždycky na extrémnějších pozicích. Když to vezmeš zpátky k Schönbergovi a Webernovi, přes rakouské akcionisty ze šedesátých let (Brus, Nitsch, Schwarzkogler) od rakouského avantgardního filmu (Kubelka, Kurt Kren…) až po mediální umělce ze sedmdesátých let (Valie Export, Peter Weibel) až k pionýrské práci rakouských elektroniků (Mego, Fennesz, Pita atd.) Takže si myslím, že specifické je, že nejdůležitější rakouské věci i v hudbě jsou víc radikální.
Jak velkou roli hraje v tvé tvorbě improvizace? Kolik procent hudby, kterouhraješ, je napsané?
To je různé od kapely ke kapele, od projektu k projektu. V Radianu jsou věcí většinou napsané a v dalších kapelách, které jsem zmiňoval je to většinou improvizované. V kapelách jako (Fake) The Facts (s Diebem 13 a Matsem Gustafssonem), s níž jsme vydali dvě desky, je všechno improvizované. A pak dělám také věci, které jsou spíš v popovém nebo písňovém idiomu, většinou jako producent, ale čas od času i jako hráč. Nahrál jsem spoustu kytar třeba na poslední CD báječného art-popového projektu Laokoongruppe a momentálně jsem zapojen do dalšího písňového projektu s jejich geniálním mozkem Karlem Schwambergerem.
Máš nějaký hudební sen?
Řekl bych, že můj sen nebo záměr je se snažit zůstat čerstvý ve všem, co dělám.
Co tě inspiruje při vytváření hudby?
Faktem je, že dělání hudby je sociální disciplína – s několika málo výjimkami. Já osobně si nejvíc užívám hraní-práci-improvizování-konstruování s dalšími lidmi. Je to jako dobrá konverzace, můžeš skončit v místech, kde nemůžeš, nemůžeš skončit sám. Může se to nahlížet jako mikrostruktura připomínající širší sociální a politické kontexty.
Hraješ na nejrůznějších místech – které bylo nejbizarnější nebo nejpodivnější?
Hrál jsem v průběhu těch posledních čtyřiadvacet let na spoustě podivných míst. Jedno z nejpodivnějších bylo na Expu v Zaragoze, kde nebylo možné vypnout obrovský umělý vodopád, který byl hned vedle pódia, což prakticky znemožňovalo, aby někdo slyšel, co hrajeme – to bylo s Trapist, jemnou kapelou. Další podivností byl performační festival v Sevastopolu na Krymu, kde musel celý festival hodiny čekat, dokud lokální oligarcha nevypustil svoje reklamní balóny.
V jakých dalších projektech, které ještě nebyly zmíněny, působíš?
O většině už byla řeč. Mám také studio a dělám spoustu práce jako producent. Natáčel jsem například ve svém studiu novinku Full Blast (Brötzmann, Wertmüller, Pliakas). Nahrával jsem například s Davidem Sylvianem, Christianem Fenneszem atd. A taky dělám hodně masteringy. Jako skladatel a hráč spolupracuji také s avantgardními filmaři jako je Gustav Deutsch, Michaela Grill, Billy Roisz atd. A skládám pro současné taneční a performační umělce – například holandské duo united sorry (Robert Steijn a Frans Poelstra) nebo mediální divadelní skupinu Toxic Dreams.
Co můžeme očekávat od vašeho koncertu v Praze?
Jedno z prvních vystoupení zcela nového programu Radian, spoustu skladeb z našeho nového CD On Dark Silent Off, které vychází 11. listopadu, které jsme ještě nikdy nehráli naživo.