The Bluesmen nezpochybnitelně patří mezi nejdůležitější české rockové soubory šedesátých let, ale nikdy se to adekvátně neukázalo na gramofonových deskách: v letech 1968–1970 jim vyšlo pouhých osm skladeb. Svým zaměřením na rhythm and blues a soul byli u nás průkopníky, hráli takový repertoár dřív než Matadors či Framus Five. Důvody, proč se Bluesmenům tehdy nepodařilo srovnatelně uspět, byly v zásadě dva. Působili v Olomouci, neměli tedy tak dobrý kontakt s vydavatelstvími a sdělovacími prostředky. A byla to amatérská studentská skupina, jen někteří její členové měli v plánu se hudbou živit. Brzy se rozešli, ale o to zajímavější teď jsou jejich hudební návraty.
Začátkem roku 1964 vznikla v Olomouci skupina The Teenagers. Ten název nebyl zvolen zrovna prozíravě: tvořili ji většinou vysokoškoláci, všem se už blížila dvacítka. Hráli rock’n’roll i jazz, poslouchali Billa Haleyho, Little Richarda, skupiny The Animals či Manfred Mann. Basista Zdeněk Prachař to popsal takto: „Jako skupina jsme se začali formovat v roce 1963, kdy jsem nastoupil na lékařskou fakultu do Olomouce. Seznámil jsem se s kytaristou Jožkou Karpatym, ten zase znal Jardu Vraštila. My tři jsme se dali dohromady a získali angažmá v právě vzniklém divadélku Skumafka, které založil Pavel Dostál. Přidal se k nám bubeník Zdeněk Křivák a saxofonista Petr Havlíček, začali jsme se osamostatňovat.“
Důležitou roli v tomto osamostatňování měl další olomoucký student, Petr Fiedler. Při cestě na bramborovou brigádu se ve vlaku seznámil s Prachařem, zahráli si spolu a domluvili se, že se Fiedler k hudebnímu souboru divadla Skumafka přidá. Brzy bylo jasné, že jim tvorba v rámci divadla nebude stačit, a tak začali vystupovat i jinde. Pod názvem The Teenagers se poprvé představili 1. dubna 1964. Pak došlo k různým personálním přesunům; brzy se ustálilo složení Petr Fiedler – kytara a zpěv, Jaroslav Vraštil – klavír, Jozef Karpaty – kytara, Zdeněk Prachař – kontrabas nebo baskytara, Theodor Prima – bicí.
Přibrali druhého zpěváka Jaromíra Löfflera, studenta gymnázia a člena skupiny Refugees: „Na první beatové přehlídce v Olomouci mě s Refugees slyšel Zdeněk Prachař a pozval mě, ať si přijdu zazpívat s Teenagers. A tak začala má spolupráce s kapelou, která pro mě pořád zůstává symbolem nejlepší bluesové muziky z domova.“ Postupně se stále víc soustředili na rhythm and blues a soul, což se v roce 1966 promítlo do nového, výstižnějšího pojmenování: The Bluesmen. Repertoár tvořily hlavně vlastní úpravy skladeb převzatých od Raye Charlese, Otise Reddinga, Jamese Browna a Wilsona Picketta.
„Byli jsme orientovaní na blues a jazz,“ zhodnotil vývoj Zdeněk Prachař. „Hráli jsme všechno, co bylo ovlivněné černou muzikou. Když Pavel Dostál a Jaromír Göbl založili klub DEX, stal se naším domovským klubem.“ DEX (plným názvem Divadlo exprerimentů; byla v tom ovšem taky skrytá narážka na tehdy oblíbený dexfenmetrazin, stimulant amfetaminového typu), byl otevřen 1. října 1966 v Domě armády v Olomouci. Zdeněk Prachař sice brzy nato přestal hrát na baskytaru, ale dál se věnoval kapele manažersky.
Karel Kryl a Nevidomá dívka
Na podzim 1966 poznali Karla Kryla a rychle se s ním spřátelili. Hrál na jejich koncertech jako host a napsal jim několik textů. „Kryla přivedl Petr Fiedler, znali se z Nového Jičína,“ vzpomíná Jaroslav Vraštil. „Přijel na jeden večer a okamžitě zaujal. Karel se pak přestěhoval do Olomouce, a dokonce jsme začali plánovali společný muzikál.“ Karel Kryl česky otextoval Paint It Black od Rolling Stones, nabídl Bluesmenům své texty Stín topolů a Balada o Manoně. K prvnímu z nich napsal hudbu Fiedler, ke druhému Vraštil.
Devátého a desátého března 1967 hráli Bluesmeni na Jazz univerziádě v Českých Budějovicích – prvním ročníku festivalu vysokoškolských jazzových a rockových skupin. Získali první místo, na druhém se tehdy umístily Synkopy 61. V květnu a červnu 1967 měli The Bluesmen společné turné s brněnskou skupinou Vulkán, jejímiž hlavními hvězdami byli sourozenci Ulrychovi. Petr Ulrych potom přešel do skupiny Atlantis: „Zdeněk Kluka a Standa Regal mě lákali do nové kapely, že budou hrát Hendrixe a Cream. ‚Ale švicu tam nechceme. Co by tam zpívala?‘ Až později pochopili, že s Hankou to bude lepší.“ Hana Ulrychová se tak naráz ocitla bez kapely, ale neplakala dlouho: na podzim 1967 začala zpívat s Bluesmeny. Sblížila se i s Karlem Krylem: „Vynořil se takový strašně sympatický kluk, a ten jednou donesl písničku a řekl, že ji věnuje mně. Jmenuje se Nevidomá dívka.“ The Bluesmen tehdy na pár měsíců měli hned tři sólové zpěváky. „Byl jsem rád, že jsme se u mikrofonu střídali, a mohl jsem se tak víc soustředit na kytaru,“ řekl Fiedler. A Löffler dodal:„S Petrem jsme se bratrsky dělili a sem tam i zpívali skladby spolu. Ale nelezli jsme si do zelí – on byl hardcore bluesman a já už šilhal po motownskému soulu.“
Před Vánocemi 1967 na sebe Bluesmen upozornili na prvním Československém beat festivalu. Vystoupili v Lucerně během druhého festivalového večera, 21. prosince. Hrál s nimi altsaxofonista Rudolf Ticháček, pozdější výrazná jazzová osobnost (SHQ, Energit), zpívala Hana Ulrychová (dostala cenu poroty za pěvecký projev). Jaromír Tůma v Melodii (3/1968) prorokoval: „O olomouckých Bluesmenech myslím ještě hodně uslyšíme.“
V té době byly pořízeny i nahrávky několika písní v Československém rozhlasu, studiu Olomouc. Zřejmě se nedochovaly a zúčastnění si na ně už pořádně nepamatují, hudební kritik Jiří Černý však uschoval doklad, podle něhož v Olomouci v lednu 1968 pro pražské pořady Mikrofórum a Třináct na Houpačce přetočili píseň Smutné ráno s hudbou Petra Fiedlera, textem Karla Kryla, zpěvačkou Hanou Ulrychovou a skupinou The Bluesmen. V hitparádě Houpačka pak skladba zazněla v dubnu 1968. Dnes je víc známá pod názvem Stín topolů, vyšla pouze v Krylově podání.
Bluesmeni byli určitě a jasně nejlepší
Jaroslav Vraštil v únoru 1968 řekl: „Nechceme hrát obligátní big beat, jak ho posluchači přijímají bez výhrad a bez ohledu na kvalitu, chceme si vytvořit vlastní styl hry, který směřuje k blues a v některých směrech se týká toho, čemu se dnes říká soul music. Hanka Ulrychová splňuje všechny předpoklady zpěvačky tohoto stylu, dovede žít s kapelou na jevišti a na zkouškách se denně přesvědčujeme, že volba, aby Hanka zpívala s námi, byla pro nás výhrou. Nemluvě o stylové shodě s naším zpěvákem Petrem Fiedlerem.“
V březnu 1968 Bluesmeni opět hráli na Jazz universiádě, Ulrychová tam s nimi tehdy nebyla. Druhý ročník soutěžního festivalu byl rozdělen na tři kategorie: big beat, tradiční jazz a moderní jazz. The Bluesmen ve své kategorii zvítězili nad brněnskými Synkopami 61 a bratislavskými Gentlemen, zvláštní cenu za sólový zpěv získali Petr Fiedler a Jaromír Löffler, Jaroslav Vraštil dostal cenu za nejlepší instrumentální výkon, oceněna byla i skladba Story o velké lásce.
Ve studentském časopisu Dalila-bulletin, vydávaném na Vysoké škole zemědělské, vyšlo na adresu Bluesmenů hodně chvály. Třeba Luděk Hulan, člen poroty v jazzových kategoriích, byl opravdu nadšen a podle svých slov i pozměnil svůj pohled na rock: „Nejsem zvláštním příznivcem beatu, ale jejich provedení bylo po všech stránkách výborné, ať co se týče jednotlivých hudebních výkonů, tak i techniky. Bylo správné zakončení večera skupinou The Bluesmen, po pěvecké stránce to bylo vyvrcholení. Jejich zpěv měl velikou hloubku a po dlouhé době jsem v něm spatřoval i dá se říci jazzové cítění.“ Také tajemník Československé jazzové federace Jiří Chlíbec nešetřil uznáním: „Bluesmeni byli určitě a jasně nejlepší. Moc se mi zamlouvaly jejich vlastní skladby, zvlášť Story o velké lásce. A taky mají dva velmi dobré a sympatické zpěváky.“
