Ibantuta je baskický hudebník, hráč na arabskou loutnu. Během jeden rok trvající cesty po střední, jižní a východní Asii se v různých zemích setkával s místními hudebníky, hráči na tradiční strunné nástroje. Se všemi nahrával společné skladby, a vytvářel tak dokument, který mapuje hudbu a konkrétně právě strunné nástroje na území, kterým v minulosti probíhala takzvaná Hedvábná stezka. Sám Ibantuta žil několik let na Bahrajnu a studoval arabskou hudbu.
Jak se přihodilo, že jste se z rodného Baskicka dostal nejprve na Bahrajn a poté do střední a východní Asie?
Své hudební kořeny mám v Baskicku. V tomto prostředí na pomezí Francie a Španělska jsem se narodil a vyrůstal. Ve svých 22 nebo 23 letech jsem se přestěhoval na Blízký východ, kde jsem strávil asi šest let učením se na arabskou loutnu, oud. Ponořil jsem se do této hudební tradice, takzvaného maqámu – byl to pro mě tehdy úplně nový svět. Po této bohaté zkušenosti jsem se rozhodl vykonat roční cestu po takzvané Hedvábné stezce. Z této cesty jsem chtěl vytvořit celý projekt, který by byl výsledkem mého hledání. Téma bylo poměrně jednoduché – propojit loutnu s jejími příbuznými strunnými nástroji. Samozřejmě jsem na začátku vůbec netušil, co mě na konci téhle cesty čeká, ale toto byla základní myšlenka. Začal jsem tedy svou cestu – sbalil jsem loutnu, nahrávací zařízení, videokamery – a procestoval dvanáct zemí. Prošel jsem Barmou, Indií, střední Asií, všemi tamními „-stány“, dále Íránem, Kavkazem až po Krétu v Řecku. Smyslem této cesty pro mě bylo setkávat se s hudebníky v jednotlivých zemích. Než jsem vyrazil, nikoho z nich jsem neznal, ale nakonec se mi podařilo spolupracovat s přibližně čtyřiceti muzikanty. Měl jsem tu čest se s nimi setkat a zahrát si jejich tradiční skladby. Snažil jsem se zapojit svou loutnu do jejich hudebního repertoáru.
Jak jste přistupoval k hudební spolupráci s muzikanty, které jste na své cestě potkal? Snažil jste se společně tvořit nové skladby, nebo jste pracoval s jejich tradiční hudbou?
Cílem nebylo vytvořit něco úplně nového, a to z několika důvodů. Jednak jsem měl omezený čas – nemohl jsem s těmi hudebníky trávit dlouhé dny skládáním a nahráváním nové hudby. Navíc den předtím, než jsme se setkali, o mně ještě vůbec nevěděli. Já jsem najednou vstoupil do jejich života. Nemohl jsem si tedy dovolit zabrat jim spoustu času na tvorbu něčeho zcela nového. Můj přístup proto spočíval v tom, že jsem poslouchal jejich hudbu a pracoval s jejich repertoárem. Pro mne jako hudebníka to byla velmi obohacující zkušenost, protože jsem byl vystaven různým hudebním tradicím – hudbě čínské, perské, íránské, indické a dalším. A můj dárek pro ně na oplátku byl, že jsem jim po naší spolupráci poslal hudební video. Natáčeli jsme se v různých prostředích – od parku v Číně přes břehy Gangy v Indii, hory v Kazachstánu, islámskou školu v Uzbekistánu až po střechu v Istanbulu. Byly to velmi odlišné prostory. A právě v tom celý ten projekt spočíval – šlo o to ukázat, jak je hudba hluboce zakořeněná ve svém prostředí.
Co všechno jste si ze své cesty po Hedvábné stezce přivezl a jaké byly vaše plány s tímto materiálem?
Ohromilo mě množství materiálu, se kterým jsem se vrátil domů do Baskicka. Měl jsem terabity dat na pevných discích, a mým jediným cílem bylo vytvořit z toho filmový dokument. Ale pocházím spíše z hudebního než z filmařského prostředí, a bylo toho na mě prostě příliš, nezvládl bych to celé sám udělat a ještě financovat. Všechno jsem totiž produkoval sám, a investoval jsem do toho spoustu času a peněz. Pokud chcete vytvořit dokument, potřebujete podporu dalších lidí. Proto jsem myšlenku dokumentu odsunul stranou a zaměřil se na něco, co umím – produkci hudebních videí. V současnosti na svém kanálu Ibantuta zveřejňuji video obsah z projektu Silk Roads, Hedvábné stezky, kde můžete vidět, poslouchat a sledovat tyto hudební spolupráce. Zároveň jsem k tomu přidal etnomuzikologický přístup prostřednictvím krátkých filmů. Vedle jsem rozhovory s etnomuzikology, výrobci hudebních nástrojů, zástupci hudebních vydavatelství a organizátory tradičních hudebních festivalů. Projektu se účastní také Ross Daly z organizace Labyrinth of Music. Smyslem těchto rozhovorů bylo dodat hudbě a spolupracím určitý kontext. A nakonec je tu čtvrtá část tohoto projektu. První je album, pak hudební videa, třetí jsou krátké filmy, a poslední částí je takzvaný koncert v kině – živé představení, které aktuálně prezentuji ve Francii a Španělsku. Odehrál jsem jich zatím asi dvacet. Koncept je shrnutím všech těchto hudebních setkání. Hraji naživo společně s hudebníky, kteří jsou zobrazeni na obrovské obrazovce za mnou.
Jak byste popsal atmosféru vašeho představení? A jaký zážitek chcete divákům zprostředkovat?
Je to hybridní
