„Mnoho lidí dosáhlo vrcholu a zase spadlo/ sledoval je někdo po tom všem?/ Najednou nikoho z nich nikdo nezná/ z těch cizinců v ráji/ Jó, každý potřebuje domov/ domov pro tebe, chlapče…“
Iggy Pop, Home (z LP Brick By Brick)
Snad každý už zaslechl jméno IGGY POP. Není důležité, zda v souvislosti s Iggyho pěveckými začátky v legendě amerického pra-punku, kvartetu The Stooges, jejichž tříakordové desky obsahovaly na svou dobu tolik energie, že by to rozjelo i parní lokomotivu, nebo zda ho posluchači poznali až jako extrovertního sólistu. Jako člověka, pokračujícího v sebezničující sadomasochistické show, ve které nechyběla extáze z řítící se hudby a skutečná krev, když si přímo na pódiu řezal do vyholené hrudi skleněným střepem. Nebylo to tedy žádné divadlo, ale až perverzní soucítění s divokými představami jeho zjitřené umělecké obrazotvornosti. Není důležité, v jaké fázi jeho hudebního vývoje ho kdo z nás objevil, důležité je, co Iggy Pop (vlastním jménem James Jewel Osterberg, narozen 21. 4. 1947 v americkém Michiganu) stačil dosud udělat. Střídavě vynášen vlnami úspěchu a nadšení nad jeho (některými) deskami, aby vzápětí klesl až k samému dnu drogové závislosti a psychického zlomení, dokázal na vinylu gramofonových drážek zachytit nikdy nekončící boj – jak s vlastním osudem, tak i s nevděčným a nevypočitatelným rockovým publikem. I když teď už zbyla z Iggyho divokých a spalujících let jen nikdy nehasnoucí vzpomínka, desky, které toto období mapují, zůstávají nedílnou součástí cesty, po níž se lze dobrat nejen ke kořenům a smyslu rocku, ale vůbec k principu lidské tvořivosti, výlučnosti jejího génia a boje o vlastní identitu. I když on sám sebe považuje především za smolaře, prý proto, že svůj talent, invenci i energii z velké části spálil při představeních pro zborcené a vyčerpané party ostrých hochů, než se dokázal zařadit mezi velikány rocku.
The Stooges stáli při zrodu pověstné detroitské školy tvrdého rocku, na kterou Iggy rád vzpomíná: „Každej chtěl hrát v co nejtvrdší kapele a budit dojem pořádně ostrýho řízka, ale byla to doba, kdy to pořádně šlapalo…“ Na počátku sedmdesátých let jezdili The Stooges napříč Státy a stýkali se stále se stejnými lidmi – bez peněz a bez vlivu. Tenkrát Iggy dokonale poznal ostré hrany života těch, kteří se ocitli na dně, což se nemohlo neodrazit jak v jeho tvorbě, tak v jeho životě. Proto téměř po deseti letech mohly z jeho desek nasávat divokost a zpupnost první z punkových kapel, které tak opět vyzvedly Iggyho talent před zapomínající publikum. I když je skutečností, že po rozpadu The Stooges se jeho invence začíná pozvolna vytrácet a jeho hudební vitalita je rozmělňována veškerými světskými lákadly, jimž nedokáže odolávat, i přes tento handicap se na jeho deskách objevují perly rockového rebelantství. Ať už tvořil s The Stooges hypnotické a jednoduché melodie (The Stooges 1969, Fun House 1970) anebo když k bratrům Ashetonovým přibral kytaristu Jamese Williamsona, aby v roce 1973 vydali jedno z nejlepších a nejhutnějších Iggyho alb Raw Power. S bratry Salesovými pak natočil o tři roky později album Kill City. Se svým ochráncem a šťastnou hvězdou, ale možná i vysávajícím upírem Davidem Bowiem, vytvořil dvě desky, na kterých nabírá nové síly i tolik potřebný úspěch (The Idiot 1976, Lust For Life 1977 a rovněž koncertní pecku T.V. Eye Live 1978). S Klausem Krugerem (ex Tangerine Dream) a kytaristy Scottem Thurstonem a Jamesem Williamsonem vznikla pestrá deska (New Values 1979), navazující na předchozí úspěch. Novou jistotu se pokusil nalézt sestavením doprovodné skupiny nebývalých individualit (Glen Matlock – ex Sex Pistols, Steve New a Ivan Král – oba ex Patti Smith Group, Barry Andrews – ex X.T.C.), ovšem výsledek zůstal daleko za očekáváním (Soldier 1980). Potom Iggy vydává doslova propadák (Party 1981), který ho stojí kontrakt s gramofonovou společností Arista, takže následuje téměř soukromě vydaný výlisek u Animal Records (Zom bie Birdhouse 1982). Další ze svých krizí překonává geniálním spojením s agresivním kytaristou Stevem Jonesem, který dodával nebývalé jiskření a vzpouru deskám Sex Pistols a společně s Iggym navázali na předchozí úspěšné roky skvělými alby (Blah, Blah, Blah 1986 a především dravým a skoro punkovým Instinct 1988). Otázku, co dalšího připravil Iggy, aby překonal útočnost a jednoduchost Instinctu, zodpověděl vydáním zatím posledního LP Brick By Brick (1990). I zde spolupracuje s hudebníky, kteří by jeho projektu měli dodat dravost a expresi (především Slash a Duff McKagan z Guns NʻRoses, jež Iggyho písním vtiskují skutečně pouliční drzost a ledabylost), ale objevují se zde i skladby akustické a pomalejší, než bylo dříve Iggyho zvykem (na těch zase obsluhují nástroje W. Wachtel, D. Lindiey a Ch. Drayon). A to včetně relativních sladkostí typu „Candy“ nebo „MoonIight Lady“, které dodávají jeho poslední desce nádech kompromis i komerce. Úspěch se ale dostavil, takže Iggy může být spokojen, že své nápady dokáže ještě dnes správně investovat a že drogy a alkohol jej o všechno neobraly. Slabší už je to s jeho pověstnou show, na pódiu se (prý) už stává jenom parodií slavné a zuřivé hvězdy, jíž kdysi býval. Už dávno nerozbiji bubny, nepředstírá smrtelné křeče po poslední dávce drog, o kapajícím žhavém vosku po vlastním těle nemůže být ani řeč. Ale pravdou zůstane jednou provždy, že „Iggy dojil vlastní krev, když Sid Vicious ještě čmáral křídou po tabuli“. Nyní na scéně působí unaveně a chladně, a když šílí při „Just For Life“, zdá se, že je to jen divadlo. Ale stále se snaží publiku přiblížit tajemný a omamující let své pološílené duše. To když se rozkročí před první řadou vyzáblý jako kdysi, a svým hlasem, díky němuž je považován za jednoho z nejlepších rockových barytonů, hystericky vyznává: „Zase jde Johny Yen/s chlastem a drogama/ a tahle žravá mašina/ ho nutí napsat další kousek závěti“. V tu chvíli je to zase ten starý Iggy Pop, stále v zaujetí svých mystických a chorobných představ a celou dobu se pohybující na rozhraní mezi cválajícím životem a zbytečnou smrtí.
Iggy Pop
