Hudbu manželů Havlových nemá smysl žánrově analyzovat, byť na první poslech může Four Hands evokovat škatulku minimalismus, potažmo soudobá hudba. Jenže on to je i není minimalismus, ona to je i není soudobá hudba. Ve čtyřruké souhře dvou spřízněných duší, srdcí, tepů a myslí na klavíru, varhanách, a nakonec na obou nástrojích zároveň, „když se cesty potkají“, je mnohem víc barev a inspirací. Včetně těch dávných, čerpaných od kořenů (nejen) evropské hudby, i když je tu pevně nastoleno novověké pojítko temperovaného ladění. A motivy skladeb jsou sice repetitivní, serialistické, využívají minimalistického rozvoje tématu, nejde však o žádné železné pravidlo. Jediným „zákonem“ tu je volný sonický prostor, popírající všechna „železná pravidla“.
Havlovi jsou žánr sám o sobě, logiku dává pouze srovnávat desku s jejich předchozí tvorbou. V tomto ohledu je Four Hands kolekce zvukově nejčistší, nejvyrovnanější. Jak Havlovi prozradili v rozhovoru, původně měli v úmyslu doplnit album o skladby pro další nástroje. Případně vrstvit zvukové stopy, přidat smyčce. Po poslechu nahrávky klávesových, dílem psaných, dílem na místě doimprovizovaných základů ovšem naznali, že cokoliv navíc by snižovalo působivost hudby. I když nemáme možnost srovnat, jak by dopadla původní koncepce, jistě šlo o správné rozhodnutí. K darům Havlových přece vždy patřila schopnost poslechnout intuici.
Irena a Vojtěch se logicky nejvíce věnovali čtyřručním skladbám pro klavír, práce s ním je nejsnáze organizovatelná. Když se ovšem převládající pianový sound alba přehoupne do bezdozvukových varhan, odlišný charakter tónů a jiná hráčská technika nezpůsobí schod či „zub“ v náladě. Díky jemnosti provedení, feelingu, osobitému uchopení dominantního tématu, prolínajícího všemi nástrojovými kombinacemi.
Z té hudby jde nádherný, opravdový klid. Pokud ne svým způsobem léčivý, tak určitě konejšivý. Přístupný snad každému živému tvoru s ušima.