Muzika kapely s domovištěm v kalifornském San José bývá často titulována jakožto instrumentální progresivní rock. Uf! V tom případě by se na vrchu téhle kdoví proč vytvořené škatule musely válet desky pradávných stylotvorných bandů typu National Health či Happy The Man, jazzujícího klasika Stravinského a hlavně Franka Zappy přinejmenším z období od Apostrophe (1974) po Broadway the Hard Way (1988). Zařazení Zappy do šuplíku, ehm, instrumentálního progresivního rocku, bychom tedy měli odfajfkováno.
Isobar od svého vzniku každoročně stvoří album. Základem je trio výtečníků Jim Anderson (basa), Malcolm Smith (kytary) a Marc Spooner (klávesy). Na nějakém mejdanu se jim podařilo naverbovat bubenickou legendu švédského prog-jazz-rocku Mattiase Olsona (mj. Änglagård, Pixie Ninja, The Opium Cartel etc.), který je od samých počátků veledůležitým neoficiálním členem-nečlenem kapely, v české politice se tomu říká divným slovem nazařazený.
Letošní IV je bezpochyby nejuvolněnějším a nejkonzistentnějším albem od debutu I z roku 2020. Otvírák Rational Anthem s přimíchaným brebentěním publika v úvodu vsákne do melodiky hostovských houslí Trevora Lloyda a s mellotronem velmi nenápadně přeroste v polyrytmickou dynamickou mikrosymfonii. Kytara, basa, klavír, rhodes piano, varhany, cosi à la vibrafon, synkopované bicí podvratně rozeklané perkusemi, činely a gongy. Vše popsané hraje barevně pospolu, jednokrevně, zároveň s významnými sólovými vyhrávkami, nenarušujícími organismus. Starting Over je pak zabijácký nervák, v němž se dosud „klidná rodinka“ ocitne v ohrožení a vyvře tu mohutná obranná síla všech zbraní, rozuměj nástrojů. Každá z deseti skladeb je vzrušující hudební-muzikantská polemika mnoha názorů, posouvající, nikoli hádavé přetlačování, která se vždy nějak čarodějně propojí. Když pak přijdou další hosté na Throne Rubber, Evan Weiss s trubkou a Ben Bohorquez se saxofonem, jsou hnedle členy rodiny, ať už to nazvete třeba instrumentální prog rock, funky-jazz nebo fusion.