Naše nejlepší houslová improvizátorka se podílí na mnohem širším spektru aktivit, než stačí sledovat její české publikum. Projekt Angrusori vytvořila společně s romskými umělci ze Slovenska a norskou skupinou Kitchen Orchestra. Letos v květnu se podařilo zorganizovat koncerty v Bratislavě, Žilině a Košicích, následovat budou turné v Norsku a Británii. Zatím jediné album sestavy, Live at Tou, vzniklo na koncertě ve stejnojmenném klubu na jihu Norska.
V posledním půlstoletí svět zažil desítky sestav, které propojily hudbu romských komunit se širším publikem, od Gipsy Kings z jihu Francie, přes Taraf de Haidouks z Rumunska až po balkánské dechovky. Angrusori se tomuto konceptu vymykají. V romských osadách na východě Slovenska se hudba hraje především uvnitř rodin, a není tedy předmětem kulturní nabídky a kompetitivní virtuozity jako u svatebních kapel z Balkánu či flamenkových kytaristů z jihu Evropy. „Je naprosto úžasné, jak se tihle Norové vrhli do hudby, která je jim vlastně docela vzdálená,“ komentuje Bittová.
Vše začalo roku 2010, navázáním kontaktu mezi „kulturní fabrikou“ Tabačka v Košicích a bývalým pivovarem přestavěným na kulturní centrum Tou v jihonorském městě Stavanger. Spolupráci podpořila organizace Trans Europe Halles a Lukáš Berberich z Tabačky tehdy vyjel do Stavangeru na seminář. „Dali jsme si pár piv a on přišel s návrhem na společný projekt romských muzikantů z oblasti Košic a švédských ze Stavangeru,“ vzpomíná Petter Frost Fadnes, saxofonista Kitchen Orchestra.
Obrat nastal, když Lukáš přizval ke spolupráci Janu Belišovou z Bratislavy, která se po desetiletí zabývá muzikologickým výzkumem v romských osadách. „Spolu s ní a Lukášem a muzikanty z Kitchen Orchestra jsme pak vyrazili na východní Slovensko,“ říká Petter. „Tam jsme objevili manželský pár, Marcelu a Jozefa Dreveňákovy, jejichž hudba nás natolik okouzlila, že právě na nich jsme postavili náš projekt. Na této expedici jsme uspořádali improvizovaný koncert s Ivou Bittovou, abychom si vyzkoušeli, jestli to bude fungovat. Vyšlo to a rozhodli jsme se pokračovat.“
„Lukáš Berberich mě znal z mých předchozích romských projektů, proto mě oslovil,“ vzpomíná Jana Belišová. „První fázi uzavřelo album Live in Tou. Což je zajímavé, my jsme ty písně nahráli i studiově, ale nahrávka koncertu byla nakonec lepší. V další fázi jsme plánovali koncerty. Protože Angrusori je docela početná sestava z různých končin světa, potřebovali jsme nový grant na pokrytí cestovních nákladů. Souhlasila jsem, že žádost podá naše stávající občanské sdružení Žudro, s nímž jsem prováděla předešlé aktivity. Netušila jsem, do jaké mašinérie vstupuji. Projekt psali norští partneři, pro mě to byl ale velký administrativní masakr, nicméně grant jsme získali, a teď plánujeme další turné.“
Petter vzpomíná na cestu na východní Slovensko: „Ta úroveň segregace a xenofobie byla šokující. Tak například, uprostřed zimních mrazů jsme se ocitli v košickém romském sídlišti Luník IX. Ti lidé tam žili v polorozpadlých budovách, bez elektřiny a tekoucí vody. Podobnou situaci známe z Evropy, ale v kontextu, který je považovaný za extrémní a provizorní, jako jsou uprchlické tábory.“ Belišová upřesňuje: „Luník IX je romské megasídliště v Košicích, jeden z „průserů“ komunistických pokusů o zlepšení života romských, tehdy cikánských občanů. Postavili jedno obrovské panelákové sídliště a nastěhovali do něj, bez ohledu na rodinné vazby a přirozené sociální vrstvení, romské obyvatele ze zlikvidovaných osad. Mnozí z nich nezvládali život ve městě, v paneláku, bez propojení s přírodou, a znepříjemňovali to i těm, kteří by takový život dokázali zvládnout.“
Jak tedy probíhala první hudební setkání mezi romskými a norskými muzikanty? Co bylo třeba udělat, aby pukly ledy? „Zpočátku to pro ně bylo složité,“ vysvětluje Bittová. „Ta jejich původní romská píseň a to, co k tomu hrajeme my, to jsou dva rozdílné světy. Ale teď už si to užívají stejně jako my.“ Petter dodává: „Chtěli jsme se vyhnout typickým klišé, jako jsou komerční etno fúze. Šlo nám o to, aby ta hudba reprezentovala každého z nás a aby v ní posluchač rozeznal jednotlivé hlasy.“
Jana Belišová: Jak přenést autenticitu z kuchyně na pódium?
Už přes 20 let cestuje Jana Belišová po romských vesničkách a vydává v notách i na CD a videu sborníky mizejících písní z východního Slovenska. Souběžně s tím se snaží propojit romské muzikanty s majoritní hudební scénou. Průlomem bylo roku 2003 vystoupení už nežijícího Bély Pokuty (1956–2012) s rodinnou kapelou na festivalu Pohoda.
Éra autentické hudby, která je součástí každodenního života, skončí, když zpěváka vytáhnete z původního kontextu a přivedete ho na pódium. Není projekt Angrusori tedy balancováním na hraně?
Je to tak. Kouzlo domácího muzicírování nelze dokonale přenést na pódium. Muzikanti se „přeštelovali“ z domovského prostředí na pódium, aby vzbudili ohlas. Což už těžko můžeme nazvat autenticitou. Ale myslím, že si přece jen zachovávají z velké části původnost, což je dáno i tím, že u nich doma ta hudba prostě funguje. Proto jsme také albu Giľav dali podtitul Písně, které si Romové zpívají doma (vyšlo 2020 u Real Music House, Slovensko). Dreveňákovci ve studiu zopakovali svůj „kuchyňský“ repertoár, a nemělo to chybu.
Ale navzdory úspěšnosti se Dreveňákovcům nepodařilo vymanit z kolotoče generační chudoby. Po každém projektu se vracejí do svých chudých domovů, mezi svou rodinu a sousedy, kde má hudba důležitou psycho-sociální roli a je stále živá.
Muzikálnost a feeling, typické pro romské muzikanty, to je jedna věc. Nezaručuje to ale, aby byl hráč schopen fungovat v náročných podmínkách koncertního turné, protože jak říkal Frank Zappa, „touring can make you crazy“. Nevyskytly se překážky?
U Dreveňáků to je hlavně stesk po dětech. Mají jich mnoho a některé jsou ještě dost malé. Takže jsou nutné večerní telefonáty, polibky a objetí na dálku. Už se za ta léta naučili zařídit si to i zvládat své emoce. Zažila jsem s jinými romskými maminkami doslova hysterii, že musejí jít domů za dětmi. Dreveňákovci jsou velmi příjemní společníci na cesty. Dokonce si koncertování užívají jako dovolenou, vytržení z náročných rodinných a sociálních podmínek. S jinými hudebníky jsme měli různorodé alkoholové zážitky, ztrácení se v cizích městech, neplatné doklady, zmeškání letadla, pády do jezera, pokus udělat si kuřáckou zastávku během cesty letadlem.
Za ta léta, co se věnuješ mapování romské hudby, jsou jistě viditelné změny jak ve veřejném mínění, tak i uvnitř romských komunit, vzniká s tím souběžně i pocit identity, kulturní sebevědomí a posun ve vzdělanosti?
Je to běh na dlouhou trať a ani si netroufám vyjadřovat nějaká zobecnění. V různých regionech, a dokonce od vesnice k vesnici, je soužití majority s romskou minoritou odlišné. Mění se to i časem. Když se zhorší podmínky, je třeba najít viníka. Lidé se začnou zlobit na Romy, neboť v oblastech, kde nejsou pracovní příležitosti, pobírají sociální dávky. Když přišla uprchlická krize, role fackovacího panáka se posunula jinam. Co je jednoznačně pozitivní, že přibývá úspěšných Romů. Dovzdělávají se i romští lídři, mladí lidé studují, Romové se ocitli na několika důležitých politických postech. Věřím tomu, že v mnoha romských rodinách už důležitost vzdělání vnímají.
