Hudba nejsou závody a nemá smysl spekulovat, který hráč na který nástroj je ,lepší‘ než jiný. Jistou hierarchizaci ale můžeme nastavit ve smyslu vlivnosti a důležitosti pro vývoj toho kterého žánru nebo přístupu ke způsobu. V oblasti bluesové foukací 
harmoniky se v každé sebepovrchnější encyklopedii dočtete, že prakticky všichni nejpodstatnější moderní hráči na tento kapesní instrument prošli kapelou Muddyho Waterse. Z těch je naživu a v hráčské formě už poslední: JAMES COTTON. A právě ten bude hlavní hvězdou 13. ročníku festivalu Blues Alive v Šumperku. Zahraje zde v sobotu 15. listopadu.
V osobě Jamese Cottona přijíždějí do Šumperka skutečně ,chodící dějiny chicagského blues‘: s trochou nadsázky řečeno, hodíte do něj bůra jako do jukeboxu a on vám odvypráví historku o komkoli, na koho si ve své chabé paměti z oblasti blues druhé poloviny 20. století vzpomenete. A nádavkem může přidat třeba i pár drbů ze zákulisí sanfranciského Léta lásky.
Odvyprávět celý životní příběh Jamese Cottona a ještě se ponořit do jeho tvorby, případně diskografie, čítající desítky vlastních alb a snad stovky dalších nahrávek v roli sidemana na pouhých dvou tiskových stránkách je zhola nemožné, omezme se tedy jen na jakousi vizitku, mapující nejpodstatnější etapy života a kariéry člověka, pro kterého se v bluesovém světě nikoli neprávem vžilo označení Mr. Superharp. Narodil se roku 1935 v Tunice ve státě Mississippi jako jedno z devíti dětí. Na své první setkání s nástrojem, který se mu stal osudem, vzpomíná: „Máma si vždycky večer sedla na kraj mý postele a hrála mi na harmoniku. Dělala zvuky jako když jede vlak nebo pípaj kuřata. Myslel jsem si, že to jsou jediný zvuky, který harmonika vydává a strašně jsem se to chtěl naučit. Jenže pak jsem začal poslouchat na malým tranzistoráku pořad King Biscuit Time Sonnyho Boye Williamse. Poslouchal jsem ho každej den a zjistil jsem, že se dá na harmoniku taky hrát úplně jinak. Jenže můj táta byl baptistickej kazatel a nesnášel, když se u nás doma rozlejhalo blues, nakonec jsem musel chodit k sousedům. Tam jsem taky začal zkoušet pořádně hrát.“ Po otcově smrti se Cotton vydal svého guru Sonnyho Boye Williamsona (označovaného bluesovými historiky číslem II; o poměrně složitých důvodech záměny dvou osob stejného pseudonymu ale až někdy příště) hledat – a našel jej v Západní Heleně v Arkansasu. Tam se stal – aniž by už dospěl alespoň do teenagerského věku – jeho spoluhráčem a žákem. „Nic mě přímo neučil, jen jsem ho očumoval. Co on zahrál jeden den, já zahrál druhej. Pozdějc už jsem chtěl bejt úplně jak on. Kopíroval jsem každej jeho pohyb, pamatoval jsem si každý slovo, který řek. A že byl teda pěkně sprostej… A taky rád pil whisky a hrozně ho bavilo balit ženský,“ vzpomíná Cotton. Když mu bylo patnáct, Sonny Boy uposlechl volání svého ,širokého srdce‘ a vydal se za jednou ženou až kamsi do Milwaukee – a svému žákovi nechal na krku svou kapelu. „Vůbec jsem nevěděl, co to obnáší dělat kapelníka, já uměl jen hrát na harmoniku. Taky to po osmi měsících skončilo.“
S kapelou se nicméně stačil přesunout do Memphisu, kde kromě koncertování dostal pravidelnou rozhlasovou frekvenci, která mu pomohla k dalšímu kroku vzhůru: k setkání s Hubertem Sumlinem a posléze Howlin’ Wolfem. „Nevím, kterej přesně to byl rok, ale bylo mi kolem patnácti. Měl jsem rozhlasovou show v Západním Memphisu a vyptával jsem se, jestli někdo neviděl mýho kytaristu, kterej se někam ztratil. Jeden kluk říkal, že zná jinýho, mnohem lepšího, a to byl Hubert. Stál kousek opodál v děsně frajerskejch botách, tak jsem se ho zeptal, jestli hraje na kytaru. ,Jo, jasně,‘ procedil skrz zuby. Dali jsme mu kytaru do ruky, on si udělal z tužky a kousku struny kapodastr, naladil, kouknul na mě a říká ,Já jsem ready‘. Od tý chvíle jsme to spolu táhli tři roky a vzal nás Howlin‘ Wolf. Když se pak Wolf přesunul do Chicaga, poslal si pro Huberta do Memphisu a hráli spolu spoustu dalších let.“
James Cotton se ocitl bez angažmá, ale to netrvalo dlouho. „V roce 1954 jsem dělal v Memphisu šoféra náklaďáku. Sedím v jednom pajzlu, najednou přijde chlápek a říká: ,Jmenuju se Muddy Waters.‘ Já se rozesmál: ,A já jsem Ježíš Kristus!‘ Nevěřil jsem mu – todle přece nemůže bejt TEN slavnej Muddy Waters, kterýho znám z těch skvělejch nahrávek! Ale on na to: ,Přišel jsem ti dát práci. Zejtra hraju v Hippodromu, buď tamv osm.‘ Nedalo mi to, tak jsem tam vyrazil. Koukám na pódium, nejdřív spustila kapela, a pak přišel nějakej chlápek a říká: ,A už je tady, ,one and only‘ Muddy Waters!‘. Už než zazpíval první dvanáctku, bylo mi jasný, že to byl on – došlo mi to, jakmile hrábnul do kytary. No a tak jsem za ním pak šel a tu práci jsem fakticky dostal. Problém byl jen v tom, že já hrál venkovským stylem a Little Walter, kterej s ním hrál na harmoniku doposavad, hrál ,městsky‘. Muddy mě nejdřív chtěl jen na koncerty, protože Walter byl hrozně nespolehlivej, ale studiový nahrávky chtěl dělat jen s ním. Chtěl po mně, abych hrál jako Walter, ale já mu řek: ,Já nikdy nebudu Little Walter. Ale chci hrát tvojí hudbu. Dej mi šanci, abych ji hrál jako já.‘ Nakonec to Muddy pochopil a já u něj strávil dvanáct let.“
V roce 1965 založil první vlastní kapelu Jimmy Cotton Blues Quartet, které se zprvu věnoval paralelně s 
watersovským angažmá. První sólové nahrávky pořídil pro významnou kompilaci Samuela Charterse Chicago/The Blues/Today!. Po odchodu od Muddyho Waterse v roce 1966 hrál se začínající Janis Joplin a o rok později zformoval slavný James Cotton Blues Band, který patřil k velkým hvězdám americké scény doby hippies, kdy doslova boural slavné sály Fillmore East v New Yorku a Fillmore West v San Francisku.
Léta a desetiletí si užíval pozice velké bluesové hvězdy, velectěné všude tam, kde se objeví – většinou už bez romantických historek, zato s přídomkem jednoho z nejzaměstnanějších hráčů svého nástroje i stylu. Koncertoval a nahrával pro všechny významné bluesové labely a byl vždy ozdobou a headlinerem největších světových festivalů. Pro jeho kapelu, v níž často nechyběla dechová sekce, která jí dodávala masívní, až bigbandový sound, bylo příznačné obrovské koncertní nasazení a postupy, spoluurčující vývoj žánru, vystavěného na tradičních kořenech. Sám Cotton svůj styl hry označuje za křížence přístupu svých dvou hlavních vzorů, Sonnyho Boye Williamsona (II) a Little Waltera. K tomu ale dodává: „Vždycky jsem poslouchal hodně dechařů, Coltranea, Dizzyho Gillespieho, Jamese Moodyho. Spousta sól, který jsem kdy zahrál, měla základ v tom, co hráli tihle kluci.“
Snad ve všem, co jej potkalo, byl James Cotton dítětem Štěstěny, nakonec i v souvislosti s vážnou chorobou, která jej postihla v roce 1994: „Měl jsem rakovinu jícnu, ale na pódiu jsem stál už 28 dní po operaci. Operovali mě v pondělí, další pondělí začalo ozařování a za necelej měsíc jsem zase hrál. Nemohl jsem zpívat, to nemůžu pořád, ale harmonika zpívá za mě.“
Choroba skutečně jeho mistrovské hře neubrala ani píď, jak víme z jeho posledních vynikajících alb, např. Fire Down Under The Hill z roku 2000 nebo o čtyři roky mladšího Baby, Don’t You Tear My Clothes. Jeho koncertní kapelu tvoří vesměs hráči o jednu až dvě generace mladší (včetně dvou potomků slavného kytaristy Kennyho Neala Noela a Kennyho Jr.), zavalitý frontman mezi těmi rozjetými mladými kluky sedí na židli nikoli nepodoben bluesovému Buddhovi, usmívá se a z jeho harmoničky létají pořád neuvěřitelné věci. A když má hodně dobrou náladu a hezky poprosíte, možná vám zahraje i „jako když jede vlak nebo pípaj kuřata.“
JAMES COTTON V KONTEXTU BLUES ALIVE
Absolutní špička blues je vzájemně úzce propojena a postupně rok po roce se její zástupce daří představovat v rámci Blues Alive i našemu publiku: s hlavní hvězdou ročníku 2005 Hubertem Sumlinem spojují Jamese Cottona první muzikantské kroky, s headlinerem ročníku 2006 Bobem Margolinem se sešel v rámci comebacku Muddyho Waterse v 70. letech a ve spolupráci s loňskou hvězdou Joem Louisem Walkerem zase Cotton natočil v roce 1996 album Deep In The Blues, za které získal cenu Grammy.