Jan Brabec: Žili jsme si svůj vlastní sen

Plastic People of the Universe mají pod „krycím názvem“ PPU za sebou roční rozsáhlé turné Egon Bondy Tour 2024 k padesátiletému výročí nahrání debutového alba Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned. Hlavní část činnosti sestavy nově poskládané z bývalých členů kapely tím skončila, teď už se patrně budou objevovat na pódiích jen zřídka. Jednou z takových příležitostí bude večer věnovaný památce Pavla Zajíčka v pražské La Fabrice 12. dubna, kde PPU zahrají společně s dalšími kapelami.

Zdaleka nejen na loňské turné jsem se ptal Jana Brabce, bubeníka Plastiků, který je jedním z nejdéle sloužících členů kapely a byl u většiny zásadních okamžiků v jejích dějinách. A nejen to. Působil také v Zajíčkových DG 307 a je leaderem vlastní Domácí kapely, které se jako jedné z mála podařilo převést původně undergroundové postuláty do nové doby při zachování autenticity, ale také bez jakéhokoli sentimentálního revivalu.

Jste ročník 1959, to znamená, že když Plastici vznikli, bylo vám jedenáct let, a v době vzniku jejich debutového alba patnáct. Vybavujete si, za jakých okolností jste se o existenci kapely dozvěděl a kdy jste první album slyšel?

Řekl bych, že jsem Plastic People slyšel poprvé právě kolem těch šestnácti let, tedy v roce 1975, a jak se zdá, bylo to zřejmě osudové setkání. V té době už jsem byl zapáleným posluchačem bigbítu a tloukl do bubnů. Chodil jsem pravidelně na ilegální burzu s deskami a na těch pár koncertů, které normalizační režim připustil. Především do kulturního domu na Rokosce v Holešovicích a klubu Labyrint na Invalidovně. Tady zcela nezapomenutelně pouštěl světové hudební novinky, promítal filmy či četl ukázky z literatury Miloš Čuřík. V té nouzi to byl takřka jediný zdroj zajímavých informací a přehledu. A nejen to: Miloš Čuřík dával prostor i začínajícím kapelám. Měl jsem tak možnost slyšet zajímavou hudbu tehdy postupně vznikající, tzv. alternativní scény v podání kapely Stehlík, Elektrobus či Extempore. A v roce 1975 jsem v Labyrintu slyšel i Umělou hmotu 3 ze společenstva tzv. undergroundu kolem Plastic People s deklamujícím Egonem Bondym v mnišské kápi. Působili jak z jiného světa. Ostatně jsem si tam prožil i svoji bubenickou premiéru ve čtrnácti letech s kapelou Delirium, ve které hrál i Vladimír Dědek a Jiří Charypar. Nicméně přes všechnu barevnost a idealismus mého tehdejšího objevování ale nebylo možné si nevšimnout, že právě ten milovaný bigbít a kultura s ním spojená je pro komunistický režim něčím naprosto nepřijatelným. V tom velkém očekávání a objevování třináctiletého kluka se ten tvůrčí a svobodný duch rock and rollu začal pomalu, ale jistě z veřejného prostoru vytrácet. Se smutkem jsem pozoroval své hrdiny, jak si potupně stříhají dlouhé vlasy, mění názvy kapel a hledají angažmá v bizarním socialistickém mainstreamu. A Labyrint Miloše Čuříka nakonec zůstal snad úplně osamoceným ostrůvkem.

A jak na vás působili konkrétně Plastic People?

V tom počínajícím normalizačním zmaru jsem jednou narazil na něco naprosto neslýchaného a nevídaného. U kamaráda jsem úplně poprvé slyšel velmi špatnou kopii nahrávky už tehdy legendární a tajemstvím opředené skupiny Plastic People a s tím viděl i jejich pomačkanou fotografii, kde stojí na pódiu s nástroji celí pokrytí pavučinami. Něco takového tady zkrátka v té době nikdo nehrál, navíc nic podobně podivného s takovými texty, a to ani v kontextu té alternativní scény. Čišela z toho syrová, nespoutaná svoboda zkrátka něco, co působilo velmi autenticky a naprosto nekompromisně vykreslovalo zdejší životní prostor (a což teprve pozdější obeznámení s ještě syrovější hudbou DG 307). Bylo to něco, co jsem vlastně marně vyhlížel a co v sobě obsahovalo vzdor a protest, který měl správný bigbít ve své podstatě přece obsahovat. Tedy že nejde jen o nějaké veselé brnkání na kytaru. V té době už ale o Plastic People a kolem nich vytvořeném společenství vznikalo jakési povědomí. O dnes už známém masakru v Rudolfově u Českých Budějovic jsem věděl od bratra, kterému o té hrůze psal kamarád z jižních Čech. Přesto byli pořád takřka nedosažitelnou legendou. Nebylo úplně jednoduché se k nim přiblížit, s ohledem na čím dál přísnější represivní aparát možnosti hraní ubývaly. Jejich koncerty mnohdy byly také už jen na pozvánky. Zkrátka tehdy je jen málokdo vlastně viděl a slyšel. A přesto i tyto letmé střípky stačily, aby mě jejich existence svojí naprostou odlišností úplně ohromila. Nakonec, dva roky nato, jsem s nimi začal hrát a hned zčerstva začal zkoušet skladbu 100 bodů na Druhý festival druhé kultury pořádaný na podzim 1977 na Hrádečku. To mi bylo čerstvě osmnáct let. Vlastně se mi splnilo přání: účastnit se něčeho zajímavého, navíc co by mělo nějaký přesah. Jak v té době začalo být už zjevné, šlo o to uhájit si vlastní svobodu či ji v nějaké formě znovuobjevit a postavit se za pronásledované. Proto jsem také spolu s nástupem k Plastic People podepsal Chartu 77. Celé to bylo zkrátka velmi přitažlivé a důležité, ostatně byl jsem také pod vlivem příběhu svého otce coby politického vězně padesátých let. Nakonec Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození celou situaci a postoje naprosto skvostně popisuje. Tedy ve zkratce výsostné právo kohokoliv a cokoliv svobodně tvořit.   

Co vás přivedlo k aktivnímu hraní a konkrétně k bicím?

Jako kluk jsem až do zákazu v roce 1969 chodil do Skauta, poslouchal trampské písničky a byl nadšeným sportovcem coby hokejista. Moc mi to sice nešlo, přesto jsem hrál za starší žáky klubu Bohemians Praha. A ve svých třinácti letech jsem se proto – jak bylo zvykem – zúčastnil poprvé letního soustředění. Tam jsem ale začínal chápat, že to není nic pro mě. Tedy ti urostlí mládenci v dresech, rozdivočelí trenéři a ambiciózní rodiče. Takže když jsem se tehdy vrátil domů, bratr, který je o šest let starší, si zrovna pouštěl desku Johna Lennona Live Peace in Toronto 1969. A úplně jsem zkoprněl. Tak působivé to bylo. Čišela z toho taková síla a něco jako hrdost, že jsem si tehdy řekl, to chci prostě dělat. Bratr s naším sousedem Jirkou Charyparem občas u nás doma hrávali na kytary nějaké písničky, něco si i nahrávali a mě jako nejmladšího používali k takovému komparzu – sem tam jsem uhodil do pokličky či jako „vtipný“ zvuk spláchl záchod. Takže volba byla jasná, budu hrát na bubny jako ten „vzadu“ a se sportem prostě končím. Na bicí mě začal učit Jirka Charypar a otec mi postupně z rodinných úspor kupoval bubny. A každý den, než jsem šel do školy, jsem ke zděšení sousedů cvičil čili řezal do bubnů společně s nahrávkami King Crimson či Led Zeppelin. A postupně ty mé pokusy začaly mít hlavu a patu a jak se říká – bylo vymalováno.

Jak jste se tedy nakonec dostal do PPU?

Jak jsem chodil na ilegální burzu s deskami, potkával jsem tam dva mládence, zhruba své vrstevníky, a ti se chovali tak trochu odtažitě, do žádných „kšeftů“ se nepouštěli a působili mezi těmi máničkami v zelených kabátech tak nějak jinak, zkrátka docela zajímavě. Byl to Váňa Bierhanzel a Jaroslav „Boví“ Unger, ten tenkrát chodil oblečen do šedivého obleku, na nohou slavné boty „pionýrky“ a budil mezi máničkami takový až úžas. Nicméně jsem se s nimi dal jednou do řeči a zjistil, že jsou v úzkém kontaktu s prostředím kolem Plastic People. A když jsem se zmínil o tom, že hraju na bubny, zasvítily jim oči, a tím vlastně všechno to dobrodružné vypuklo. Začali jsme se společně stýkat, chodil jsem pak do hospod na Malé Straně, kde seděli právě ti „praví“ undergroundoví posluchači (vlastně v těch hospodách jsem ještě na poslední chvíli zažil tehdejší veselý duch šedesátých let, kdy ty hospody opravdu žily, po procesu s Plastiky bylo ale utrum a během několika měsíců zely doslova prázdnotou). A co bylo důležité – začal jsem zkoušet novou podobu jejich undergroundové skupiny Dr. Prostěradlo Band. A jednou Boví vymyslel, že bych mohl doprovodit na buben slavnostní nástup fotbalového mužstva Plastic People během v té době ještě pravidelného fotbalového klání na hřišti v Černošicích. Tam jsem viděl Mejlu úplně poprvé, byl velmi přátelský a usměvavý. Později pak proběhla premiéra „nového“ Dr. Prostěradlo Bandu v hospodě Na Staré Poště u Vyšehradu. Tam jsme hráli společně s Umělou hmotou 2 a bylo to u příležitosti propuštění Pavla Zajíčka z vězení a jeho uvítání. A tam mi Mejla, jak se říká, hodil lano. To mi ale ještě nebylo osmnáct, a tak jsme raději nejdříve tajně zkoušeli jen ve dvou v bytě Němcových v Ječné ulici. A pak jsem uviděl tu plastickou partu celou, a tím to začalo.

Nezapochyboval jste nikdy o tom, že být členem vysloveně undergroundové kapely, dává smysl?

Nikdy, byl jsem totiž svým způsobem šťastný. Dělal jsem, co jsem si přál a hrál v zajímavých kapelách se zajímavými lidmi. Vlastně jak jsem byl mladý, neměl rodinu čili nějaké vážnější starosti, tak jsem se kvůli tomu společenstvu úplně odstřihnul od toho obecně neutěšeného okolí. Vlastně jediné, co mě s tím tehdejším socialistickým světem spojovalo, byl strach z policie, ta byla hrozbou takřka za každé životní situace. Bylo potřeba si hlídat nutnost mít razítko nějakého zaměstnání v občanském průkazu, jinak totiž hrozil kriminál za tzv. příživnictví, nebo vymyslet způsob, jak se vyhnout vojně čili službě v komunistické armádě atd. Zkrátka, žili jsme si svůj vlastní sen a se svými vrstevníky jsem se v té době vídal takřka denně kdesi v hospodě nebo na zkouškách s DG 307, se kterými jsme společně s Váňou Bierhanzelem a Ladislavem Leštinou začali hrát v roce 1978. Což je také velká a úplně magická kapitola mého tehdejšího hudebního angažmá a tehdejšího setkání s Pavlem Zajíčkem. Nejen, že tehdy psal až průzračně krásné, poetické texty, ale tím, jak považoval „civilní zvuky“ za stejně hodnotné jako tóny hudebních nástrojů, mi zase otevřel další svět. Byl to první krok k nějakému autorskému sebevyjádření. A právě toto období v současnosti vydává Vláďa Drápal jako ucelený, čtyřdeskový komplet se spoustou fotografií a dobovými dokumenty. A má být pokřtěn na koncertě 12. dubna v pražské La Fabrice, pořádaném ku příležitosti Pavlových nedožitých čtyřiasedmdesátých narozenin. Má tam být celá řada kapel, včetně PPU.

Byl jste členem PPU do jejich prvního rozpadu v roce 1988. Když se z dnešního odstupu na tu dobu podíváte, nebyl rozpad kapely v době obecného uvolňování poměrů zbytečný?

No, nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel a možná je to spíše otázka na Mejlu. Ten ji ale už bohužel zodpovědět nemůže. Já osobně si ale nejsem úplně jistý tím „uvolňováním“. Vždyť z mého bezprostředního okolí byl neustále někdo ve vězení či ho jako Vráťu vyštvali do vynucené emigrace. Ivan Martin Jirous, který vlastně to společenstvo a jeho étos dal do pohybu, putoval z kriminálu do kriminálu, ve vězení seděl i František Stárek s poměrně vysokým trestem i se svou manželkou Ivou Vojtkovou. A to prosím za pouhé vydávání časopisu – což dnes působí úplně neuvěřitelně – a to těsně před listopadem 1989. Takže se nic z toho podstatného až do listopadu 1989 nezměnilo, StB a celý ten represivní aparát jel prostě pořád na plné obrátky. O plastickém rozpadu se vcelku už dost namluvilo a není k tomu vlastně moc co dodat. Jednoduše jsme se s Mejlou rozešli, každý jsme měli jiné touhy a vidění světa kolem nás. Po všelijakých marných pokusech bylo tehdy prostě jasné, že Plastic People veřejně hrát nemohou. A mně se prostě příčilo ten výjimečný příběh jednoduše opustit kvůli nějakému sporadickému hraní pod jiným názvem, a to ještě pod dozorem. Mejla měl velkou touhu hrát a asi byl také z celého toho nekonečného trápení unavený a otrávený. Já to cítil opačně. To je asi tak všechno, co se k tomu dnes dá říci.

Jak je ale známo zkusili jste v té době legálně hrát pod značkou PPU. 

Ovšem ta obecně depresivní situace neznamenala, že jsme se o hraní nějak po „jirousovsku“ nepokoušeli, ale to už nás v osmdesátých letech ani k těm odporným přehrávkám nutným k veřejnému hraní nepřipustili. Po éře hraní po soukromých barácích, které pak končily jako Rychnov, Řepčice či Nová Víska a Kerhartice z rozhodnutí StB rozbořené v sutinách, jsme ale opravdu coby kapela stáli před existenčním rozhodnutím. Buď budeme jen „studiově“ nahrávat, nebo to ještě zkusíme. Také jsme najednou zůstali sami, z těch desítek lidí shromážděných kolem nás zůstala fakt jen hrstka. Tehdy se zjevil statečný muž, Martin Kubík, a ten byl ochoten riskovat a „přikrýt“ naše pokusy coby organizátor kvůli nám vzniklé buňky SSM čili Socialistického svazu mládeže v Letech u Dobřichovic. Takže jsme začali s Mejlou obcházet všechny potřebné úřady a tam jako coby začínající kapelu – i když jsme místním úředníkům připadali podezřelí, protože jsme byli na začátečníky „už nějak staří“ – jsme se pak pod krycí značkou PPU a pod křídly právě vzniklého SSM v Letech zaregistrovali jako legální podnik.

A jak to probíhalo dál?

V té době, tedy zhruba v roce 1987, se v této formě tedy pod značkou PPU objevila nabídka hrát v klubu Na Chmelnici, což byly asi dva koncerty, které nakonec zákazem zhatila StB. Přesto jsme se později přihlásili na tzv. Rockfest, což byla jakási soutěž amatérských kapel v Lucerně. Byl jsem dokonce kvůli tomu dokonce na pražském ústředí SSM, coby organizace zaštiťující dotyčnou přehlídku, kde jsem jednal s nějakým chlapíkem – jeho jméno si nepamatuju – a ten sliboval hory doly a jak to bude úžasné a mazal nám med kolem huby. Nicméně když jsme pak dorazili se vším tím harampádím, bubny a aparaturou do Lucerny, tak ten samý chlapík po nás vskutku agresivně vystartoval a za asistence policie nás z Lucerny pod pohrůžkami vykázal. Prostě ať vypadneme. Šli jsme pak do nejbližší hospody a tam se „spráskali“ pod obraz. No, byl to tak strašný a ponižující zážitek, že jsem si tehdy řekl, že s tou komunistickou lůzou nechci už mít nikdy nic společného, natož s nimi ještě nějak jednat či se podvolovat. A to byl konec Plastic People. Mejla už nebyl ochoten ze své touhy slevit a chtěl prostě hrát. A zbytek kapely se pak k němu připojil. Mě celá ta patálie ale pak postupně přestala zajímat, vymyslel jsem si orchestr Domácí kapela a díky příteli Ivanovi Lamperovi jsem se přimkl k samizdatu, tedy nově vzniklému časopisu Revolver Revue, a později se stal novinářem. V tomto prostoru byla najednou znovu ta autenticita, která se pro mě osobně tak podivně spolu s Plastic People ztratila.      

A přesto to nebyl konec. Jak došlo k tomu, že jste se k Plastic People vrátil, respektive jak došlo k jejich vzkříšení?

Po všech těch peripetiích jsme se nakonec stejně všichni sešli. Už za svobodných poměrů jsme se v polovině devadesátých let s Mejlou v Akropoli na koncertě Velvet Revival srdečně objali, a dokonce jsem jako host s nimi ten večer odehrál pár skladeb. A posléze začali opět pod starým dobrým názvem Plastic People hrát, a to v té tehdejší sestavě – Mejla, Pepa, Kába, Vráťa a já. Myslím, že jsme v té chvíli byli opravdu šťastní, a nemělo moc smysl si něco vyčítat. Nikdy jsme už o tom s Mejlou nemluvili. Byl to zkrátka v kontextu celé té společenské změny, tedy že ten odporný komunismus definitivně skončil, přece jen něco jako vítězný příběh. Také jsme se s tím z té radosti na těch tehdejších koncertech v roce 1998 moc nepárali a ten náš bigbít „mydlili“ hlava nehlava, což je dodnes zřetelně slyšet z těch dobových nahrávek. A nakonec putovali v rámci turné po Americe, tam jsme si pak to vzájemné znovuobjevení velmi užívali, a jak říkával Egon Bondy, vypili „bazény a bazény“.

Měl jste ovšem taky vlastní Domácí kapelu. Přicházelo v úvahu, že byste s PPU pokračoval i po tom shledání v půli devadesátých let?

Po turné v roce 1998 a po hraní v Americe jsem měl najednou pocit, že se naše společná věc nějakým způsobem pozitivně lidsky završila. Začaly přicházet nabídky na hraní za velké peníze atd. Mě to ale moc nepřitahovalo, tedy se stát něco jako profesionálním hudebníkem. Což je strašně úmorné a řekl bych, že tou „machou“ pak ta hudba trpí. A to jsem nechtěl. Ostatně mě bavilo pendlovat mezi hudbou, novinařinou a také kamenickým řemeslem, což je mimo jiné moc krásná práce.   

Domácí kapela vydala sice „jen“ tři alba, ale byla velmi výraznou součástí české alternativní scény, prošla jí řada známých muzikantů. Přestože – aspoň mám ten dojem – nikdy nevyhlásila konec činnosti, už léta o ní není slyšet. Proč?

Poslední koncert měla Domácí kapela, a to už pouze ve dvou, někdy kolem roku 2012 v klubu Kaštan. Šlo o to, že v té době bylo dost úmorné větší kapelu nějak udržovat v chodu. Někteří spoluhráči měli řadu jiných angažmá, a já jsem z toho už byl hodně unavený. Nejenže jsem vymýšlel hudbu a hrál, ale zařizoval jsem i koncerty. Nakonec i ta poslední komorní verze ve dvou nevyšla a hned po Kaštanu jsme se rozešli. Já jsem se pak pokusil to, co jsme měli nazkoušené, sám nahrát ve studiu Three Bees. Jenže později jsem už na to neměl peníze, takže jsem z toho vycouval. Odstěhoval jsem se na venkov a měl naštěstí i jiné starosti. Postupem jsem ale získal znovu chuť se hudbou nějak zabývat. Před dvěma lety jsem proto oslovil Tomáše Schillu, zda by nechtěl se mnou hrát, neboť jsme spolu už jednou v Domácí kapele fungovali. A Tomáš jako velmi otevřený a příznivý člověk souhlasil. Takže teď zkoušíme společně s pianistou Ivanem Procházkou, který kdysi hrál s OPN a taktéž s DG 307. Řekl bych, že proto si také rozumíme, a nemusíme si nic sáhodlouze vysvětlovat. A po těch zkušenostech už žádný orchestr budovat nechci. Jde zkrátka o komorní sestavu, neboť sám hraju také na piano, a konečně si tu svoji hudbu chci i odzpívat. Takže jsme zatím ve stádiu zkoušení a doufám, že to vbrzku nějak koncertně a později nahrávkou završíme.

—–

Turné PPU Egon Bondy Tour 2024 bylo naplánováno k připomínce natočení prvního alba PPU a logicky se zprvu očekávalo, že se budou na koncertech hrát jen písničky z něj. Nakonec jste měli repertoár ze všech období. Procházel celkový koncept turné nějakým vývojem?

Samozřejmě, že jsou ty staré kusy jako třeba Zácpa, Magické noci či Nikdo jak se říká ikonické a hrát se jaksi „musí“, ale mě a Pepu zajímají hlavně ty věci z pozdějších nahrávek, nebo ty, které se nikdy nehrály. A na kterých je už patrná jistá Mejlova vyzrálost coby autora. Třeba Petřín nebo Prasinec, to jsou krásné elegie.

Byla sestava, která se na turné sešla, od počátku jasně daná, nebo se uvažovalo i o jiných možnostech?

Nejdříve jsme s Pepou nad tím dumali sami dva, pak se připojil Tomáš Schilla a Vláďa Dědek. Na basu měl hrát baskytarista Johnny Judl, který mi utkvěl v paměti z pozdních koncertů Plastiků a jehož hraní se mi líbilo. Hrál v těch věcech velmi citlivě. Bohužel se ale ukázalo, že má nabitý program, a nám pomalu bylo jasné, že to zas nebude jen takové zábavné hraní, co se dá zvládnout bez přípravy. A začali jsme mít obavy, abychom celý projekt do těch termínů stihli. Tak jsme zvolili náhradu, a tou se stal náš starý brach Váňa, se kterým se mně osobně vždy hrávalo v rámci rytmiky skvěle a svým stylem hry připomínal Mejlu. Navíc splňoval přání Vládi Drápala, aby v té kapele hráli lidé, kteří se toho zúčastnili před rokem 1989. Dali jsme si krycí název PPU, což jsme používali za komunismu coby takový úhybný manévr, a to jako modus vivendi toho jednoho a překvapivě fakt jediného problému, který jsme museli nějak vážně řešit – název The Plastic People of the Universe má totiž pod právní ochranou zaregistrovaný na úřadech jiná parta. No, vcelku velmi trapná a bizarní situace.

Předpokládám, že celou skupinu dal producentsky dohromady Vladimír Lábus Drápal. Jak jste vy osobně reagoval, když vás oslovil? Bylo vaše „ano“ jasné bez přemýšlení?

No, po těch letech jsem to angažmá zvažoval, vždyť jako kapela hrají Plastici v různých sestavách už celá desetiletí. Někdy lépe, jindy hůř. A vlastně ta výzva byla hlavně v tom, zahrát tu hudbu v podobě, jako jsme ji hráli v době jejího vzniku. To mě zajímalo především a také že už polevilo to šílenství kolem. Ostatně šlo také o to, v jistém smyslu podpořit vydavatele, tedy Vláďu Drápala, který za poměrně velkého úsilí a péče vydal v novém zvuku a velkorysé úpravě komplet „plastické“ nahrávky. Vlastně je to celé něco jako jistá satisfakce, vidět ty krásné a luxusní desky a hrát ty písně z časů, kdy jsme hrát nemohli. A některé tak vlastně slyším na pódiu úplně poprvé. A také jsem rád, že nás už nedoprovází nějaká rozdivočelá kytara. Ta hudba je zkrátka v takové maximální podobě, jak jsme ji tenkrát zkoušeli a nahráli, tedy samozřejmě při absenci violy, houslí, saxofonu, flétny a klarinetu. Ale myslím, že ty „nové“ kompromisní party, které pracně z nahrávek odposlechl Pepa Janíček – tedy jen pro nás pět – té hudbě nijak neubližují. Původní notový zápis zkrátka k dispozici není. A ještě jedna věc mě těší, že to naše fungování má i nějaký přesah a že jsme se všichni shodli na tom, že celé turné věnujeme nejen našim zesnulým kamarádům, ale také Ukrajině a Izraeli.

Myslím, že jste se s repertoárem postupně velmi pevně sžívali, na všech muzikantech bylo vidět velké zaujetí, ale osobně mám pocit, že nejvíc jste si pódium užíval vy. Připravoval jste se na turné nějak nad rámec zkoušení s kapelou?

Ale ano. Přišli jsme totiž postupně na to, že ty písně nejsou vůbec jednoduché a ve své struktuře hodně netradiční. Takže jsme půl roku zkoušeli jako o život. Také se překvapivě objevovaly různé potíže: rozbolelo mě rameno a záda a měl jsem strach, že to prostě fyzicky neodehraju. Prášky a fyzioterapeutka zafungovaly a zdá se, že vše dopadlo dobře.

Turné bylo myslím velmi úspěšné, pokud vím, nabídky na koncerty přibývaly i „za chodu“. Očekávali jste takový zájem?

Žádné očekávání jsme asi neměli, zkrátka jsme chtěli jednoduše hrát pro nás pořád zajímavou hudbu. Ostatně vtip byl také v tom, že nemáme žádnou ambici, po těch letech už není třeba nikoho dobývat a natřásat se nějakou pýchou. Prostě hráli jsme jako normální, obyčejní kluci – i když trochu v letech – a fungovali bez nějakých úmorných „povinností“. Byli jsme prostě, jak se říká, svobodní jak ptáci.

První část turné vyvrcholila na hradě Houska, kde PPU svoje první album natočili. Jediným pamětníkem nahrávání byl Josef Janíček. Prozraďte – byl dojatý, když se „vrátil na místo činu“? A mělo hraní na tomto místě nějaký speciální význam pro vás osobně?

Byl to moc pěkný nápad Vládi Drápala, ostatně celé to turné bylo velmi pečlivě naplánované a vše probíhalo, jak si člověk myslí, že by mělo asi probíhat. Tedy žádné krkolomné přejezdy, dávali nám najíst, nemyli jsme se v lavoru, nespali na holé zemi atd. A Vláďa nám nosil v rámci takového až obřadu na každém koncertě ke konci pivo. No co si víc přát? Navíc to byl zájezd se vším všudy: v autě jsme se chechtali židovským vtipům, kterých zná desítky Tomáš Schilla, koupali se v řece, chodili na výstavy atd. Zkrátka luxus. Takže Houska byla takovým až máchovským překvapením, neboť ta krajina kolem je opravdu úchvatná a v čase koncertu bylo hlavně léto. Vlastně uvnitř objektu jsme tam, až na pamětníka Pepu, nikdo nikdy nebyli. Pepa Janíček ale, jak ho znám, ten „návrat“ nějak speciálně neprožíval. Zkrátka postavil piano, zabručel pár poznámek, a už se fičelo. Já osobně jsem si ale nenechal prohlídku Housky ujít: místní kastelán mi ukázal místa, kde se nahrávalo, včetně kaple, kde vznikla pamětihodná píseň DG 307 Svatý, což najednou v tom gotickém prostoru nabývá v kontextu tehdejší ne úplně veselé doby až takového mystického sdělení.

Byl (ještě) nějaký z odehraných koncertů obzvlášť pamětihodný? A čím?

Každý z těch osmadvaceti koncertů měl svoji vlastní atmosféru a jedinečnost už jen tím, že si lidé přišli tu partu zase po těch všech letech znovu poslechnout. Navíc v publiku byla vidět i spousta mladých tváří. Tedy se zdá, jako by se z těch podivných tónů po letech nic neztratilo. Navíc mám moc rád ty staré a zdánlivě obyčejné máničky, kteří se na koncert, a to i z poměrně velké dálky sjížděli. Toho si moc vážím. Připomínalo mi to totiž těch několik málo koncertů, které jsme měli kdysi coby zakázaná kapela možnost odehrát po venkovských stodolách a barácích, než je nakonec estébáci srovnali se zemí. Tenkrát na nich panovala taková až sváteční atmosféra radosti, vzájemnosti a pospolitosti. To bylo povzbuzující, neboť se nad námi tehdy stále stahovala nějaká mračna. Na to se nedá jen tak zapomenout. A výjimečným koncertem byl asi ten v divadle ve slovenském Zvolenu a pak v klubu v Bratislavě na výročí sametové revoluce 17. listopadu. To byla pro nás velká pocta. Bylo to aktuální připomenutí momentu, na který je člověk oprávněně hrdý, a to navíc v době, kdy se tu zemi snaží bezskrupulózně opanovat vskutku brutální lidé plní zloby, jako jsou Robert Fico a jemu podobní.

Po skončení turné bylo několikrát vyhlášeno, že vaše sestava definitivně končí. Nicméně 12. dubna zahrajete na večeru pro Pavla Zajíčka v La Fabrice a v souvislosti s tímto koncertem jsem četl, že máte v plánu „občas zahrát, když to bude stát za to“. Jak to tedy je přesně?

Osobně jsem pro to, hrát opravdu svátečně a výjimečně. Jednak písně z našeho repertoáru jsou víceméně už obecně známé věci a měli bychom si tu věnovanou pozornost šetřit. A pak – každý se věnujeme vlastnímu životu třeba na zahrádkách coby dnes povětšinou venkovští kluci, neboť pořád něco roste a uzrává, či někde v jiné hudební produkci. Nebo třeba, když se Váňa Bierhanzel velmi fundovaně věnuje památce velké postavy českého hudebního prostředí, skladatele a dirigenta Karla Ančerla. Ten je spojený s dobou, kterou si nikdo z nás nedokáže vůbec představit. Aby povzbudil své spolutrpící, dirigoval jedinečné koncerty vážné hudby s orchestrem sestaveným z vězňů ve strašidelném ghettu Terezín a po deportaci do Osvětimi z jeho rodiny nakonec přežil holocaust jako jediný. Později byl světově proslulým a letitým šéfdirigentem České filharmonie.

Přicházelo v době loňského turné, byť třeba jen v nějaké pokoncertní euforii, v úvahu, že by tahle sestava začala skutečně pracovat nad rámec vzpomínkového turné? Třeba i ve smyslu nového repertoáru?

Možná by Pepa Janíček něco nového rád dělal, ale mně osobně v tom brání angažmá v Domácí kapele. Kvůli tomuto projektu rok Domácí kapela stála a já si ten zájem spoluhráčů už nemůžu a ani nechci dovolit nějak promarnit. Navíc jsem k tomu skeptický, tedy k takové tvůrčí síle, která by na tehdejšího Mejlu mohla navázat. Mě další produkce Plastiků po reunionu v roce 1997 osobně nijak moc nezasáhla. Ale upozorňuju, že mě pořád především přitahuje podivná hudba, kterou jsme kdysi společně s Mejlou vytvářeli. Mám prostě za to, nechat plastickou hudbu už jen v tom úžasném odkazu a jedinečnosti. A nakonec Bůh ví, jak známo, všechno je vždycky v tom budoucím neznámu otevřené. Nicméně jsem moc rád, že jsem se toho mohl zúčastnit.