Ačkoliv se synem Jiřím už Jan Burian v minulosti hojně tvořil, tentokrát jde o společné dílko důsledně vyrovnané. O zajímavé a netuctové setkání světů, o příkladně chápavou dvougenerační spolupráci. Jiří B. se podepsal pod veškerou hudbu a instrumentaci, která Janovi B. skvěle sedne. Ostatně k elektronice i hiphopovým infuzím měl vždy blízko. A naopak, leckteré pasáže textů Jana B. výtečně padnou do mluvidel klidně i Kapitánovi Demo: „Mé nové křeslo mě poslalo k zemi… ta mrcha sprcha se mi jenom tlemí“ (Design). V neposlední řadě se synovi-producentovi podařilo otcův hlas nahrát tak, že zní sytěji, ostřeji a (napsáno s prominutím bez ohledu na korektnost, ageismus a podobné vynálezy) mladistvěji.
Ale samozřejmě, jak tomu u pana Jana (s rodinou) naštěstí bývá, forma slouží obsahu. Vtipnému, trefnému, často štiplavému. Třeba taková Treperenda: „Znal jsem jednu treperendu / a ta chtěla – nepřeháním! / na všechno hned referendum… Ten zákon byl dávno probrán / rozruch kolem něj už zhas / ona však má krásnej soprán / a tak nechce ztratit hlas.“ Samozřejmě každého hned napadne, kterou komickou a zároveň velmi škodlivou figuru našeho politického panoptika má autor na mysli. Ale může být vše i jinak. Burianovy písně bývají nadčasové a také lidské typy se opakují. Výborně fungují ovšem i texty vystavěné „jen“ na slovní hříčce, jako Děkuju noc („a dobrý sen!“) či výtečná charakteristika vlastní tvorby Inuhit: „Řekl mi jeden Inuit / inu hit budu těžko mít…“
Mimochodem vlastně jde o spolupráci třígenerační, byť jen epizodně. Do skladby Croissant mluveným slovem přispěl Janův vnuk Alvin Burian (album je součástí projektu 3×3 / 3 Generace). Logicky hned vytane na mysli vtípek o čtyřgenerační souhře, kdy všemocná AI (ostatně nahrávající na pointu songu Kdekdo se děsí) dodá nějaký ten „nový“ kus jako od E. F. Buriana. No, vtípek. Kdo ví, pan Jan je přece pro každý experiment.