Samozřejmě není jedno, jaký kabát Jan Burian svým písničkám obléká. Jejich výraz a posluchačovo vnímání jistě ovlivní, zda zvolí bigbít, elektroniku nebo, jako i v případě desky V horečce, formu strohých klavírních balad, blues či kupletů. Nakonec ale stejně zůstává nejdůležitější text a nápěv. A nápěvy i texty, nebo přesněji, zhudebněné básně ze sbírky Zničehonic, se Burianovi dařily. Jsou takové čím dál tím… skoro se to bojím napsat, aby to mylně nevyznělo jako ironie, no zkrátka moudřejší. Smířenější. Výstižné v hutné zkratce. „Jsem skoro starý / se skoro mladým srdcem / a to mě skoro těší,“ charakterizoval se autor přesně hned v úvodní písni Skoro. S čímž se může leckdo ztotožnit, byť je třeba skoro o… něco málo mladší. Ke zmíněné moudrosti samozřejmě nepatří žádné pozérství a školometské poučování. Ale zato spousta upřímosti, vědomí vlastní zranitelnosti i empatie. Slyš třeba ateistův povzdech Turista.
Nálada tu vládne často melancholická (Odtávání) i vyloženě depresivní (Masky). Ale se správným načasováním také potřebně odlehčená. Takové Bakterie spolehlivě rozhýbají bránici. I když pointa vlastně žádná legrace není.
Originálních poetických obrazů kreslí Burian plné skicáky. Jeden za všechny: „Padají vločky, chladní výsadkáři“ (Předjaří). A občasná klišé v hudbě? Plní účel, podpoří vyznění textu.
Album V horečce vychází relativně krátce po desce Dobrý sen! (UNI 8/24), kde verše pana Jana, taktéž obsažené ve sbírce Zničehonic (ale vybrané s důrazem spíše na rozvernější nálady), zhudebnil jeho syn Jiří. Zaslechl jsem kdes, zda to není náhodou tzv. nadprodukce. Není. Ta nastává, když vzniká příliš něčeho, o co už není zájem. A navíc to neplatí pro umění, jehož kvalitu tzv. poptávka neurčuje. Burianova zpívaná i tištěná poezie těší. A těšení není nikdy dost. Ti se skoro mladým srdcem vše snadno uposlouchají. Nehledě na fakt, že tvořit se má, je-li tvůrčí přetlak, a ne dle jakési poptávky.