Patřím ke generaci, která i zde, v bývalém komunistickém, kulturně, natož alternativně rockově zcela beznadějném Československu, pamatuje na zjevení, když sem koncem roku 1967 dorazily přes Pop Music Expres první zvěsti o vzniku sanfranciského podzemního hudebního čtrnáctideníku Rolling Stone, společného duchovního dílka tehdejšího špičkového hudebního publicisty a kulturtrégra Ralpha Gleasona a ambiciózního, novinářsko-podnikatelského eléva s bezbřehým egem, jakož i stejnou velikášsky neomezenou imaginací, pokud jde o vnímaný význam rockové hudby coby neskrývané reprezentace životního postoje Janna Wennera.
Změnil se tím svět. Alespoň pro milióny jeho amerických čtenářů, kteří v bouřlivé době války ve Vietnamu, éře hippies, černošských násilných emancipačních bouří a v éře polovinou tamního národa upřímně nenáviděných prezidentů Johnsona či Nixona, měli najednou svého ideového guru, rádce a společníka, navíc zcela mimo kontext kulturně-politického milieu středněproudé Ameriky.
Samozřejmě, byl zde i Creem či Crawdaddy, ale Rolling Stone brzy a na dlouhá desetiletí bezkonkurenčně kraloval, jakožto povinná četba nekonformní mládeže, pokud šlo o „správné“ hudební trendy, společensky zaujímané postoje či investigativní žurnalistiku na parketě tamnějších vnitropolitických průserů. Pro Rolling Stone psali vždy ti nejlepší z nejlepších – Lester Bangs, Robert Christgau, Peter Guralnick, Dave Marsh, Greil Marcus, Jon Landau, Robert Palmer a nekonečná řada dalších. I po stránce ekonomické byl časopis veleúspěšný, neboť pro svůj generační vliv byl magnetem pro reklamní inzerenty z nejvyšších pater korporátního byznysu.
Není proto překvapením, že nejenom třeba takový Mick Jagger, jinak Wennerův blízký kámoš, byl jistou chvíli zainteresován do (neúspěšného) průniku franšízy RS na Britské ostrovy, ale že i u nás byl v roce 1999 učiněn pokus ze strany česko-amerického podnikatele Antonína Herbecka o vydávání české mutace.
Šéfredaktorem se tehdy stal kolega Josef Rauvolf, avšak z různých příčin a zřejmě též vlivem mnoha zvyklostních odlišností na straně lokálního koupěchtivého čtenářstva, tento bohulibý pokus po třech letech skončil nezdarem. Pro zajímavost odkazuji na webový článek Rolling Stone vychází česky (iDnes.cz ze 6. dubna 1999), jenž je Vlasákovým shrnutím názorů šéfredaktorů dalších českých (i nehudebních) periodik – např. Vojtěcha Lindaura (Rock & Pop) či Petra Bílka (Reflex), jak se oni sami cítili být, či nebýt ohroženi nástupem tohoto amerického powerhouse v češtině.
V únoru 2018 UNI otisklo pod názvem Stvořitel pravidel sebestřednosti moji recenzi rozsáhlé biografie Janna Wennera z pera někdejšího redaktorského eléva v RS Joe Hagana s názvem Sticky Fingers – The Life and Times of Jann Wenner and Rolling Stone Magazine (New York, Knopf, 2017). Kniha vyšla takřka na den přesně při 50. výročí založení legendárního časopisu. Navíc, jak předesílám, „ve chvíli, kdy se tento nadžánrový a bukolický supervizionář rockové kultury dostal do parádního eticko-morálního průšvihu (nařčení z údajného gayského znásilnění v roce 1983 a dalšího homosexuálního ‚útoku‘ z nedávné doby)“.
Sám Hagan charakterizuje v úvodu své knihy Wennera takto: „Skutečný Jann Wenner je vskutku fascinující osobností, mužem velmi propastných rozporů. Byl, nebo vlastně je idealistou, jehož brilantní vize učinila z RS jeden z nejdůležitějších a nejzajímavějších kulturně-společenských časopisů konce 20. století. Na jedné straně byl okouzlujícím bavičem svých přátel, inspirací pro své obchodní partnery a své zaměstnance, z nichž dokázal dostat jejich nejlepší výkony. Na druhé straně byl chamtivým a pomstychtivým narcisem, který lidi kolem sebe zneužíval k prosazování svých vlastních sobeckých cílů.“
Toto Haganovo odpozorované konstatování Wennerových osobnostních charakteristik možná předeslalo, jak uvidíme, kauzální dopad pro Wennerův současný a daleko závažnější průšvih, do kterého se dostal, a sice že za své výroky v interview pro New York Times, jež mělo propagovat vydání jeho loňské nejnovější knihy The Masters – Conversations with Bono, Dylan, Garcia, Jagger, Lennon, Springsteen, Townshend (Little, Brown and Comp., 2023), byl ze dne na den prostě cancelled, vyzmizíkován (čti – vymazán z historie!) americkým woke-smýšlejícím pokrokářským kulturním establishmentem z celých dějin americké pop kultury, a to bez ohledu na své vskutku giganticko-gerojské zásluhy o rockovou hudbu a její společenské postavení a obecné vnímání za posledních padesát let!
Možná nebude na škodu připomenout, že pravděpodobně z obav z možných očekávatelných nejistot a komplikací vzešlých z oněch uvedených morálně-etických Wennerových problémů, vyšlých na povrch již v roce publikování Haganovy knihy (2017), v prosinci téhož roku se Jann Wenner rozhodl k prodeji rozhodujícího balíku svých akcií v časopise RS v celkové hodnotě 51 milionů dolarů ve prospěch mediálního impéria Jay Penskeho.
Nákup těchto akcií Penskeho korporací okamžitě zvýšil tehdejší, poněkud upadající tržní hodnotu RS na odhadovaných 110 milionů dolarů. Wenner chvíli zůstal v pozici editorského ředitele, zatímco jeho syn Gus Wenner převzal roli prezidenta a nejvyššího provozního ředitele slavného časopisu.
Neuškodí též zmínit, že publikování Haganovy knihy, byť byla koncipována a napsána s Wennerovým předchozím bianco souhlasem, svým finálním vyzněním – nepříjemně intimně detailním, protagonistovu velikášskou osobnostní posedlost nepokrytě chvílemi téměř adorujícím, ale současně i ironizujícím stylem žurnalistiky, který však je přesně tím, co Wenner sám v RS od svých pisálků vždy vyžadoval (!) – samotného protagonistu natolik vytočila, že se od této knihy veřejně distancoval a zrušil rovněž veškerá veřejná vystoupení, která měl s Joe Haganem naplánovaná pro její propagaci, a umanutě se rozhodl, že raději napíše svoji vlastní autobiografii.
