JARABÁCI: Nejvyšší prkno

Aktuálně v triu se nacházející Jarabáci fungují už přes pětadvacet let a jejich akustickou hudbu nelze snadno zaškatulkovat – nejblíže mají k folku, ale nebojí se ani vlivů world music nebo alternativních postupů – ne nadarmo jeho členy bylo možno vídat i v sestavách kapel, jako byly Traband, Neočekávaný dýchánek nebo Ponožky pana Semtamťuka. Navíc každý z členů je multinstrumentalistou, takže do základní sestavy patří dvě cella, akordeon, banjo, trubka a ještě několik dalších nástrojů. Což jim nebránilo si na své šesté album přizvat jako hosty ještě baskytaristu Filipa Nováka (Vasilův Rubáš) a zkušeného bubeníka Honzu Nohu.
Pokoušet se o humor je vždy ošidné – může to taky skončit pěknou trapností. Ale Jarabáci s lehkostí proplouvají všemi úskalími, jejich texty v sobě mají nemálo zábavných postřehů i point, občas až sarkasticky komentují současnost, občas si jen hrají se slovy, s ironií, i s životními paradoxy. A co je důležité – netýká se to jen textů – pestré vyjadřovací schopnosti za použití mnoha nástrojů prozrazují muzikálnost i instrumentální zručnost. Hravost a vtip album provázejí od počátku do konce, a nelze si u toho nevzpomenout na trojici Jiřích – Suchého, Žáčka a Dědečka.
„Mám v sobě duto / nedovedu to / popsat líp / co ve mně chybí / je bezpochyby / podstatný…“ I na váhání, nejistotu či nedostatky se kapela dokáže podívat s nadhledem, nemistruje, nemoralizuje, i její nové písničky vyjadřují radost ze života s jeho všemi minusy, takže chybí-li vám optimismus, tady ho najdete na rozdávání. To album má zkrátka jedinou chybu: Jeho rozverné texty, ať už je to je namátkou lehce misogynní Blues o očích dlouhobrvých nebo titulní Nejvyšší prkno (řeč je mimochodem o skokanském můstku jako synonymu životních výzev), na sebe často až příliš strhávají pozornost, a neméně hravá, skvěle zahraná i zaranžovaná muzika zůstává pak stranou. I když je to hlavně ona, která dělá kapelu výjimečnou.