Jazz vtrhl do Hradce Králové potřicáté a kulatiny festivalu se vydařily. Bez dramaturgických kompromisů, slavilo se hudbou stylově extrémně rozličnou, leč shodně výtečnou. I to šlapání za jazzovými cíli napříč městem se díky indiánskému létu proměnilo v příjemnou pouť s řadou inspirativních improvizovaných odboček do (zvuko)malebných zákoutí.
Úterní plavba z Malagy do Levanty
Festival má mimo jiné tu přednost, že i domácí projekty, zdánlivě snadno k vidění leckde jinde (a pro mnohé domovu blíže), si tu mohou dovolit mimořádné, velkorysejší produkce. Což platilo i letos pro úvodní koncert tria inspirovaného židovskou hudbou všech míst, časů a žánrů Dorůžka-Fischmann-Novák. V polovině představení se totiž rozmnožilo na sexteto přizváním dechařů. Těch samých, co hostovali na desce Gilgul, Marcela Bárty, Luboše Soukupa a Štěpána Janouška. Což se předtím, pokud se nepletu, podařilo jen při křtu alba.
Tlumeně hrané dechy vůbec nenarušily subtilnost hudby. Melodie jako Málaga přidáním uchu lahodícího trojhlasu vyzněly ještě velebněji a svátečněji. Ovšem i zvuk samotného tria je stále pestřejší. Z Davida Dorůžky se stal zručný „krabičkář“, nepřehnaně využívající oktavér, delay, lehké zkreslení či dróny (pomocí efektu freeze, umožňujícímu „zamrznutí“ tónu). Aniž by efekty přehlušily přirozený tón. Robert Fischmann, vedle střídání různých fléten (s vtipnou průpovídkou po rytmicky zapeklitém uchopení Liebeslied Kurta Weilla „slibuji, že to dnes večer bylo jediné použití žertovného předmětu jménem pikola“) a velmi dobrého zpěvu, zapojil do hudby looper a samply. Filigránská hra Martina Nováka je pestrá an sich, ať už volí bicí soupravu, nebo třeba rámový buben.
Většina repertoáru pocházela z loňského alba Gilgul, ale došlo i na tři dosud nenahrané kusy. Třeba na úpravu maďarské židovské písně Szól a kakas már, která ze vznosného folklórního motivu vygradovala do slušné freejazzové psychedelie a něčeho, co působilo jako originální využití disonance. Načež se uvolněně konferující Fischmann omluvil, že urputné, dramatické, působivé setrvání sampleru v odlišné tónině než měli muzikanti, byla exemplární chyba:). Což neměl dělat, neb by se dočkal pochvaly, jak odvážně kapela experimentuje. Ale vlastně se jí dočká i tak, byť šlo o kouzlo nechtěného. Podobně zábavně shodil Fischmann závěrečnou skladbu před přídavkem: „Vlastně za to může Luboš Soukup. Včera mě při zkoušce požádal, jestli bych nenapsal něco, v čem by se mohli dechaři vyřádit. Pracovně tomu říkáme Falafel.“ Řádilo se velmi chutně. A jestli jsou nové skladby předzvěstí druhé desky tria, jen dobře.
Středeční svobodné vlání
Středeční dění začalo už Honzou Hockem moderovanou besedou se všemi třemi dramaturgy, kteří během tří dekád sestavovali program JGTT. S Martinem Brunnerem st. (zakladatelem a nejdéle sloužícím dramaturgem), Zdeňkem Závodným a současným dramaturgem Michalem Wróblewskim. Šlo o dobré načasování besedy před dvěma experimentujícími kapelami, protože z ní vyplynula jedna ze zásadních myšlenek festivalu, společná všem třem autorům programu, totiž důraz na nepodbízivou, novátorskou tvorbu. Byť festival samozřejmě nepřehlíží ani tradičnější a přístupnější hudbu.
V souvislosti s tím nešlo nenarazit na poněkud ožehavější součást tématu. Úspěšná snaha vytvořit mezinárodně uznávaný festival, zahrnující náročnější hudbu pro soustředěné publikum, se logicky občas křísla s představami některých oficiálních míst, což zažil Martin Brunner. Tlak na pořádání „lidových jazzových veselic“ v hlučných hospůdkách, v prostředí iritujícím ony soustředěné posluchače a otravném až neakceptovatelném pro špičkové světové hudebníky, vedl k jeho odchodu. Naštěstí, konec dobrý, vše dobré. JGTT stále nabízí důstojnou prezentaci špičkové muziky. „Jsme-li podporováni z grantových prostředků, je naší povinností rozšiřovat obzory,“ definoval úkol festivalu Wróblewski. Skvěle pochopeno a trefně formulováno. Na podbízení se většinovému publiku je tu dost jiných.
Diskuse měla milou pointu. Protože oba bývalí i ten současný dramaturg jsou zároveň hudebníci, dali si spolu jam session. Improvizovaný kus pro dva saxofony a flétnu se jim podařilo z úvodního ohledávání na průběžném tónu rozvinout v melodicky i harmonicky zajímavý tvar.
Německo-rakouské, v Berlíně působící kvarteto Philm saxofonisty Philippa Groppera pro svůj set v dobře nazvučeném sále Knihovny města Hradce Králové zvolilo jedinou, téměř hodinovou hudební plochu. V první cca polovině až poněkud stereotypní, neb nesoucí se v jedné energetické hladině, s minimálním vývojem, opakujícími se patterny a shluky tónů. I s podobnými rejstříky syntezátorů, které střídal Elias Stemeseder s klavírem, a podobnými Gropperovými improvizacemi. Ale možná šlo o záměr, protože o to lépe pak zafungovala souhra čtveřice ve druhé části skladby, alespoň pro ty posluchače, kteří nevypnuli pozornost. Po přitlačení na pily (pardon, nástroje) najednou z toku zvuku začaly vystupovat nepřímočaře melodické motivy. Nápadněji se prolnuly momenty improvizované a psané. Například působivá pasáž, kdy saxofonová staccata přesně zasekávala do nepravidelného rytmu bicích Leifa Bergera, a kontrabas Roberta Landfermanna s klávesami hrál „proti“ nim.
Domácí sexteto Tongu ale vtáhlo do sonického děje už od začátku vystoupení. Působivou úvodní skladbou vystavěnou na interferenci tónů, na nejužších intervalech mezi nimi, považovaných z nějakého důvodu za disonantní. Vrstvení drónů kláves Michala Nejtka, saxofonu Martina Debřičky, trombonu Jana Jirchy atd. rozechvívalo prostor, v kontrastu s nepravidelnou rytmikou a lap steel kytarou Jana Báry, využitou zde spíše ke generování ruchů. Ale zatímco Philm sázeli na zvukovou soudržnost, Tongu, navzdory jedné z proklamovaných inspirací v minimalismu, naopak volili „maximalistickou“ pestrost. Úvodní pasáž zakončilo drásavě poooomalé sestupné glissando přes několik oktáv až kamsi po podzemí, do kterého kapela rovnou skočila funkovým groovem (s lehkostí hraná baskytara Luana Conçalvese, dle potřeby univerzální bicí Jana Chalupy, který umí hrát jak přímočaře funkčně, tak sonicky zdobit a drobit) ve skladbě svérázně pojmenované Kachní (jak později ohlásil Debřička).
Další spády vedly kapelu k soundu, škatulkovanému občas jako jazz punk. Hladký android zase nebyl hladký, ale jakýmsi elegantním způsobem porouchaný a lámaně roztančený. Skladba uvedená coby Děcka ticho naštěstí děcka neutišila. Přídavek svou kombinací parodicky barově působícího easy motivu dechů s „uneasy listening“ (obé pochopitelně brilantně zahráno), s „kohoutí“ diskusí sól lap-steelkytary a saxofonu, vyzněl zappovsky poťouchle. Neboli při vší serióznosti provedení humorné nebyly jen názvy kompozic.
Přiznám se, že jsem byl po předchozích referencích a od doby, kdy jsem se nakonec nedostal na pardubický koncert Otomo Yoshihide’s New Jazz Quintetu, kam byli Tongu vybráni jako předkapela, před-natěšený. A možná nekritický. Ale v euforii nás bylo víc, tak snad nepřeháním. Nezbývá než držet palce, aby si na organizaci a financování koncertů náročná sestava (sexteto je prostě na zdejší klubové poměry „moc lidí“) rozumně často zahrála. A vydala desku.
Čtvrteční ponor v čase
Dnes absolutně nedává smysl diskutovat, co ještě je jazz a co už ne. Nejsvobodnější hudební forma, jejíhož tradičního pojmenování se pro jednoduchost držíme, přece na cestě časem a prostorem vstřícně vstřebává vše zajímavé, o co zavadí. Počínaje odkazem něčeho těžko definovatelného jako „africký folklor“, že. Mimoděk a nádherně to řekla zpěvačka Maniucha Bikont z polského dua Maniucha & Ksawery: „Tyto dávné písně jsem se naučila od tří velmi starých žen v jedné vesničce v regionu Polasie. Ale podobná témata, podobné melodie jsem slyšela i jinde na svých cestách po polském, ukrajinském či běloruském venkově, jen si je všude zpívají jinak, po svém. I my se snažíme ty písničky hrát na každém vystoupení odlišně.“ No není to krásná definice jazzového přístupu z úst folkloristky?
Maniucha & Ksawery přitom dělají folklor původně ukrajinského regionu velmi syrově a sugestivně. O improvizovanou, dejme tomu „world jazzovou“ polohu písní se staral především kontrabasista a zpěvák Ksawery Wójciński. Doprovod často improvizoval v dobrém smyslu živelně. Nikdy však samoúčelně, byť tónů chrlil přehršel. Vždy jimi dokázal podtrhnout výraz zpěvačky a náladu písně. Třeba v dialogu mladíka odváděného na vojnu a rozverné dívčiny, zpívající „zapomenu na tebe, hned jak zmizíš za kopcem“, zněl arco hraný kontrabas dosti výhružně.
Silných momentů bylo nepočítaně, ale jeden „bluesový“ nelze nevypíchnout. Chmurnou litanii na téma „vstávej, otče, vstávej, je ráno, dcerka se ti vdává, už ji do kostela strojí“, s odpovědí „no rád bych vstal, ale jsem zakopaný moc hluboko v zemi“. Nebo skutečně jazzový přídavek poté, co duo dostalo obligátní růžičku od pořadatelů. „Nemohu jinak než zazpívat píseň o růži,“ děla Maniucha. Kontrabasista něco namítl. „No, on Ksawery tvrdí, že tu písničku v životě neslyšel, ale to nevadí, on zahraje všechno.“ Zahrál, skvěle.
Česká premiéra norského dua (ostatně na premiéry se JGTT zaměřuje) Maja S. K. Ratkje & Stian Westerhus působila jako zjevení, lepší popis než tahle fráze mě nenapadá. Zjevení, i když jste se třeba na koncert důkladně připravili poslechem alba All Losses Are Restored.
Podle vlastních slov se muzikanti inspirovali tušenou hudbou přístavních podniků Osla 19. století, z dob, kdy se ještě jmenovalo Kristiania. Nebo produkcí norských emigrantů na Středozápad, „recitujících Shakespeara, zatímco si nabíjeli pistole pod stoly saloonu“. Odtud i zhudebnění Shakespearových sonetů či fragmentů textů her. Jenže tenhle popis představu nezjednoduší. Duo využívá prostředky soudobé hudby. Při zpěvu dokáže Maja imitovat ptáčka, využívat extrémní pěvecké techniky nebo z křehkého vílího hlásku přejít do zuřivého hlubokého řevu Fúrie. Zároveň přitom zlehka preluduje na housle, jako by se nechumelilo. Čímž lehce připomene Ivu Bittovou, nicméně je originál, to jen zafungoval konvergentní vývoj. S hlasem pracuje Maja naprosto brilantně. Když se ve vypjatých vokálech spojí s kytaristou Stianem třeba ve skladbě Verona a společně táhnou glissando kamsi do stratosféry (ve verších o ztracené vůdčí hvězdě), zamrazí nejen v zádech, ale až na temeni hlavy i v patě. Na harmonium se Maja doprovází… ehm, harmoniemi často značně tísnivými až strašidelnými. Třeba když se z klasicizující, dejme tomu folk-barokní pohody Walking Shadow vynoří nervní disonance a zařízne pod kůži. Což ještě oba muzikanti dorazí jakýmsi čarodějnickým proklínáním. Nemluvě o příkladně zvukově doprovozených verších The Gravedigger. Hrobeček je připraven, račte vstoupit. Jenže je v tom zároveň mnoho krásného a povznášejícího.
Stian přitom nezůstává ve stínu živlu jménem Maja. Akustickou kytarou tvoří rytmickou kostru, a jak pěvecky uchopil Thou Blind Fool, s efektními přechody mezi hrubými hlubokými polohami a přirozeně působícím falzetem, bylo hodně působivé. Přirovnávání pokulhávají, slyšet lze v tom noirovém kabaretu něco z Kurta Weilla i něco z Toma Waitse, ale hlavně mnoho originálního.
Atmosféru čtvrtečních koncertů podtrhlo i kontaktní prostředí Studia Beseda. Žádné pódium, dua hrají přímo před první řadou diváků. Hudba je tu na dotek.
Páteční skotačení
Příjemné odbočky ke tradičním podobám jazzu reprezentoval například František Uhlíř Team odpoledním koncertem v Petrof Gallery. Na čtveřici je nejlepší, že zasvěcená podání standardů vyrovnávají vlastní kompozice s nápaditými motivy, které se vedle oněch standardů neztratí, a navíc působí neoposlouchaně. Třeba konejšivá balada From Heart To Heart stále krásně vitálního a typicky melodicky basujícího pana kapelníka nebo Night Colours saxofonisty Andyho Schofielda. Mimochodem, ta vitalita: Nejen Shorterův kus Lester Left Town z časů The Jazz Messengers dala čtveřice (vedle Uhlíře a Schofielda pianista Standa Mácha a bubeník Pavel Razím) parádně svižně a důrazně.
Na JGTT již tradiční,
