Objevil jsem ho s fascinující knihou Rybí krev s vůní Vltavy, učaroval mi jeho způsob psaní, schopnost poutavě literárně vystihnout zdánlivě nedůležitý okamžik, cit nenásilně přiblížit městskému člověku jihočeskou vesnici. Vydal jsem se po stopách hlavní hrdinky Rybí krve, do zatopených oblastí kolem Temelína; autora jsem tehdy mailem poprosil, jestli by mi pár těch míst neozřejmil. Začali jsme si psát, vyšlo najevo, že je velkým fanouškem Luboše Pospíšila, slovo dalo slovo, seznámil jsem oba pány, následně vydanou sbírku povídek nazval Jirka podle Lubošovy slavné písně Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku; několikrát jsme se potkali i na pódiu a propojovali hudbu s četbou, nakonec to přirozeně vyústilo v Hájíčkovu zdařilou textařskou premiéru na Pospíšilově loňském sólovém albu Poesis Beat.
Jednou mi Jirka říkal, že už ho unavují stále stejné otázky na vysvětlování jeho knih, které jsou napsány, tak proč je dál pitvat. A že by naopak rád pohovořil třeba o muzice, která je nedílnou součástí jeho života. Já na to, že své původní novinářské profesi už se prakticky nevěnuju, neboť právě přes muziku není čas, ale že třeba až jednou čas mít budu… pak přišly covidové prázdniny… slovo dalo slovo… potom jsme to dlouho dolaďovali, až se naskytla vítaná příležitost překlopit povídání na papír. Na podzim vyšla sbírka Hájíčkových haiku… i tento rozhovor…
Jaká hudba tě formovala?
Z raného dětství si pamatuju dechovku z tranzistoráku babičky a dědy. To se mísilo s malými deskami na pětačtyřicet otáček, na kterých poslouchali hity šedesátých let moji rodiče. Pak jsme si se starší ségrou začali kupovat desky sami, popík, co se dal sehnat v osmdesátkách, dozníval také Olympic, Ulice… Na gymplu v Týně nad Vltavou vlastnil kamarád magič, na to my jsme doma neměli. Klasiku v literatuře, Balzaka, Dostojevského, Hemingwaye, to jsem si načetl sám, klasiku v muzice, Beatles a Stouny, mě naučil on. A zase jiný spolužák, s nímž jsem sdílel lavici, poslouchal Pink Floyd, art rock, náročnější muziku, překládal si z angličtiny The Wall nebo Animals.
Tipuju, že pak ti někdo dal poslechnout Vláďu Mišíka.
Správně. To bylo ještě na gymplu, tam se mi to protnulo s literaturou, protože náš češtinář, skvělý, svobodomyslný chlap, občas zmínil třeba Škvoreckého, Raymonda Chandlera, tedy autory mimo komunistické osnovy. Tenhle člověk přinesl do hodiny Mišíkovu „jedničku“ a pustil nám to, když jsme probírali Kainara. A to byl blesk z čistého nebe. Ne pro všechny, ale pro mě ano. V té samé době naše přísná němčinářka pozvala na gympl Mirka Kováříka, se svou typickou, neodolatelnou dikcí recitoval Hraběte, já lapal po dechu.
Asi za dva roky, to už jsem já, chlapec z kulacké rodiny, studoval zemědělku v Budějovicích, uváděl Kovářík jihočeský pořad Hledám tě v tomto městě, což je verš z Hrabětovy básně – vlastně podobný večer s poezií, který se v Praze proslavil pod názvem Zelené peří. Mirkovi jsem tam přinesl své první texty. Rok 1986, Kovářík čte mojí poezii. Tam jsem se i potkal s dalšími básníky, kteří tehdy také začínali, třeba s Luborem Kasalem nebo Jiřím Staňkem. Nezapomenu, když za mnou Mirek přišel a řekl „vy jste básník“. A já úplně vzplál… Pak ještě ze začátku devadesátých let jsem se s Kováříkem občas vídal v Praze, měl krásný byt na Malé straně s výhledem na altánek amerického velvyslanectví; jednou mě třeba protáhl do Reduty na Mišíkův hraběto-kainarovský pořad. O pár let později jsem mu přinesl nějaké svoje další, z mého pohledu dospělejší básně. A on mi začal zpaměti recitovat Zahradníčka. Čímž dával najevo, ať už se jako básník někam posunu… A já se přeorientoval na prózu.
Takže jsi nakonec žádnou sbírku poezie nevydal. A první román přišel až v roce 1998.
To byly povídky, v pražském nakladatelství Hynek. Román jsem napsal taky, posílal jsem ho všude možně a poštou mi ho zase vraceli.
