V globálním bluesbratrském hnutí zanechala do jisté míry otisk, do značné míry ovšem mimoděčný, pražská kapela Šavle meče. Vyznačující se dechovou sekcí a muzikou kombinující jazz-rock s funkem. Dnes aktivní sporadicky, ale od poloviny 90. let zhruba dvě dekády poměrně viditelná. Tehdy byla stabilní položkou jejího repertoáru cosi jako znělka Blues Brothers, instrumentální verze songu I Can’t Turn Your Loose, kterou napsal a roku 1965 nazpíval Otis Redding. Šavle meče ji také zařadily na své jediné eponymní album (2000). A od ní se odvíjí ona původně neúmyslná stopa. O čemž jde nejen následná řeč se zakladatelem a kapelníkem Jiřím Hálou, střídajícím barytonsaxofon s tenorem a flétnou, autorem několika vlastních skladeb a aranžmá části převzatých kusů. V zájmu korektnosti třeba dodat, že výše podepsaný se „Šavlemi“ pár radostných sezón rovněž působil.
Blues Brothers sice nebyli přímým impulsem k založení tvojí kapely, ale sympatie k nim jsi měl zřejmé. Kdy jsi na ně poprvé narazil?
Když jsem ještě před rokem 89 chodil na americkou ambasádu půjčovat si desky a kazety. Tehdy jsem je poprvé slyšel z alba Made In America, ale už jsem o nich věděl díky knize o Johnu Belushim, kterou měl můj táta (Vlastimil Hála, dlouholetý aranžér orchestru Karla Vlacha a skladatel filmové hudby, poz. aut.), a kterou vydal roku 1984 Bob Woodward, slavnej novinář z aféry Watergate. A ještě, než padla Berlínská zeď, jsem si z tý západní části přivezl i první, taky živý album Blues Brothers. Od nichž jsme pak se Šavlema převzali I Can’t Turn Your Loose. A mě kapela zajímala kvůli jejím členům. V první sestavě byl saxofonista Tom Scott, šéf senzačních L.A. Express, mimochodem natáčejících a koncertujících s Joni Mitchellovou. Scott už tehdy byl vyslovená kapacita a vyskytoval se u Blues Brothers ještě v TV show Saturday Night Live. Jako ostatní členové dostal přezdívku a jeho zněla Triple Scale, což sice znamená tři oktávy, ale v tomhle případě šlo o to, že měl trojnásobnou gáži! Ovšem ve filmu už není, nevím proč. Stejně jako proč do něj nebyla angažovaná televizní kapela. V tý filmový a pak na albech jsou ovšem další hráči, který jsem znal. Trumpetistu Alana Rubina z různejch bigbandů. A trombonista Tom Malone a saxofonista Lou „Blue Lou“ Marini hrávali v Blood, Sweat and Tears, mojí vůbec nejoblíbenější kapele. Plus jsem samozřejmě znal rytmiku legendárních Booker T & the MG’s, kytaristu Steve Croppera a basistu Donalda „Ducka“ Dunna. Ale i klávesistu Paula Shaffera, lídra bandu populárního pořadu televize NBC Late Night with David Letterman.
Když ale Blues Brothers vznikli, hráli starší černou muziku 60. let. Nebyl to anachronismus?
Jasně, že byl, ale zároveň veliká nadsázka a legrace s vysokejma muzikantskejma parametrama. A myslím, že inspirace trochu pocházela od zřejmě hlavně koncertně výtečný, jamesbrownovský kapely C.C. Riders zpěváka Waynea Cochrana. Ve který jeden čas hrál ještě jako teenager Jaco Pastorius. A nejspíš se tam toho hodně naučil. C. C. Riders byl skoro big band, čtrnáct instrumentalistů a dvě vokalistky, dokonalá choreografie a muzika obrovskej mazec. A Blues Brothers byli taky sestavený z prvotřídních hráčů, samejch legend a nejlepších dechařů. I když aranžmá byly psaný poměrně jednoduše v tom starším duchu, jak to má u revivalu svým způsobem bejt. Tedy ne podstatně náročnější, jaký pak měli třeba Tower of Power a podobně.
