Odvážný počin a nesnadný cíl. Tedy sólové koncepční album (s podtitulem nápovědně odkazujícím na knihu životopisných glos Zápisky potulného lidopisce, 2020), kam se Jiří Plocek rozhodl ve zkratce vtěsnat celoživotní muzikantskou pouť, „započatou bluegrassovým muzikantem v polovině 70. let, který později objevil moravskou tradiční hudbu a world music…“ A zároveň zachytit i životní pocit. Posuzováno zvenčí, povedlo se mu to. Hudba plyne jako souvislý příběh, ve kterém má logiku, když se třeba proplete dohromady motiv písně Myselko, mysel má ze Sušilovy sbírky a Nashville Blues.
Začíná se symbolicky. Úvodní kus Cestou k naději, vynořivší se ze samplu ruchu městské ulice, vychází z nápěvu písně Nadějí. Tu Plocek kdysi napsal pro Poutníky. Putování pokračuje půvabnými záblesky hudební paměti mezi variacemi moravských lidovek, bluegrassových standardů, autorských melodií psaných třeba pro žvatlající sedmiměsíční vnučku i středověkého hymnu od Tomáše Akvinského. Silných momentů je řada, např. pietní vzpomínka na krutě předčasně zesnulou Jitku Šuranskou, Plockovu spoluhráčku mj. v Hudecké úderce, v podobě Nezachoď, slunéčko. Končí se taktéž symbolicky, gospelem Wayfaring Stranger, o té poslední naději po ukončení pouti slzavým údolím.
Vše propojuje zvuk mandolíny, s důrazem na nosnost „beglajtu“ i melodie, tedy chvályhodně bez jakýchkoliv bohapustých exhibic hráčské virtuozity. Plocek nezůstal u modelu „písničkář s jedním nástrojem“. Zvukové stopy vrství, k podkladu nahrává sóla, k mandolíně housle, epizodně pastýřskou píšťalu nebo decentní perkuse. Jednotlivé části suity propojuje samply chůze, konverzace ve sklípku, vlaku. Zachovává ovšem průzračnost, „nepřeplácne“ aranž ani o notu.
Tak trochu ta celoživotní muzikantská rekapitulace zní, jako kdyby snad Plocek uzavíral diskografii elegantní tečkou a nechtěl v budoucnu už nic točit. Ale to snad ne. Ono mu to nedá.