Jiří Slavík umí překvapovat. Příjemně, zajisté. Když od něj čekáte jazzovou desku, vydá soudobý ohlas na folklor, jako tomu bylo v případě desky Mateřština. Když čekáte virtuózní kontrabas, rozhodne se na basu vůbec nehrát, naučit se na saxofon a začít zpívat. Jako to učinil v triu The Survivors a na novém albu Děti a rodiče. A ještě ke všemu má odzbrojující smysl pro nesmysl. Nevíte, co myslí vážně a kdy si dělá legraci, ale všechno je to ohromná zábava. Jiřího dobrodružství z poslední doby zahrnují i plavbu s Yo-Yo Mou nebo komponování pro Brněnskou filharmonii. Člověk je z toho jako v Jiříkově vidění.
Vilém Spilka vyprávěl docela hrůzostrašnou historku, jak The Survivors, „Přeživší“ nebo také Pozůstalí, ke svému názvu přišli. Z první ruky, jak to vlastně bylo?
Geneze kapely The Survivors byla skutečně událost, kterou už bychom podruhé zažít nemuseli. Jeli jsme hrát na pozvání mého otce na dvě akce do Saúdské Arábie. Tehdy jsme se ještě jmenovali Open Office. Ten název nám s Jiřím Levíčkem připadal výstižný, jelikož jsme si na zkouškách stavěli dvoje klávesy proti sobě a vypadalo to, jako když sedíme za počítači v nějaké otevřené kanceláři. Jenže naše první open air vystoupení před rezidencí francouzského velvyslance v Rijádu název změnilo. Původně jsme měli hrát uvnitř. V rezidenci mají krásný sál, kde je i koncertní křídlo, v Saúdské Arábii naprostá rarita. Ale jelikož byl o nás větší zájem a publikum by se do sálu nevešlo, přesunulo se vystoupení ven. Jenže už den předtím přišla písečná bouře a my tak trochu tušili, že se to bude opakovat. Během zvukové zkoušky jsem říkal, že by bylo asi vhodné některé lidi obeslat, ať nechodí, a přesunout koncert do sálu. Ale bylo mi oznámeno, že už to prý nejde. Avizoval jsem, že možná bude nutné vystoupení přerušit. Což se skutečně stalo. Začal se zdvihat vítr, který během čtvrté skladby odfoukl Jiřímu jeho nový laptop, a já jsem začal představovat muzikanty, že musíme přerušit koncert. Jak je tak představuji, slyším najednou pištění vyděšených dam z publika. Netuším, co se děje, a najednou nastane tma, protože na nás spadla světelná rampa s plachtou, která kryla jeviště. Začal jsem zjišťovat, zda jsou všichni v pohodě. Kuba (bubeník Jakub Tengler, pozn. aut.) hlásil, že ano, ale Jiří (Levíček) se neozval. Reflektor ho jen tak „škrábl“, ale při hmotnosti, jakou má, šlo o pořádnou ránu, která zlomila klavírní židli, a Jiří na pár minut ztratil vědomí. Můj otec s ním hned jel do nemocnice, kde strávili celou noc prohlídkami, na rentgenu a počítačové tomografii. Jiří se dal naštěstí dohromady, přece jen něco vydrží. Asi ve čtyři ráno se vrátil z nemocnice, my jsme pochopitelně ještě nespali, takový zážitek člověk zpracovává dlouho, a začali jsme věc probírat už trochu s úsměvem. Výsledkem debaty bylo rozhodnutí změnit název kapely na The Survivors, což nám přišlo vtipné.
Černý humor zabírá. Zahrnuje tvoje cestovní pojištění i repatriaci?
(smích) Určitě. Když jsem začal žít v zahraničí, postarali se o důkladné pojištění rodiče. Moje máma, zkušená konzulární pracovnice, dobře ví, jaké náklady taková nehoda obnáší.
Podobný zážitek určitě člověka změní.
Jako kapelu nás tenhle zážitek určitě ještě víc stmelil. Pro mě jsou The Survivors výjimeční tím, že jsme skutečně tři kamarádi, kteří spolu, aspoň zatím, rádi tráví čas. Je nám spolu dobře. Hrozný zážitek to ale byl především pro moje rodiče, kteří seděli vepředu, vše viděli z první ruky, ale nemohli nic dělat. Jen sledovali ochranku, která okamžitě vystartovala k jevišti, ale pochopitelně nemohla stihnout jakkoliv zasáhnout.
