Název alba je nejen vtipný, ale i obsažný. Na povrchu odkazuje na Caleovo formativní období v té známé popartové partě. Ale především vystihuje povahu repertoáru. Poptical Illusion patří do té písničkové části diskografie Johna Calea. Jenže jeho „pop“ je spíš dokonale měnlivá iluze popu. Na první poslech jednoduché, přímočaré kousky. Ale pod povrchem hodně rafinovanosti. Včetně minimalistických patternů, hypnoticky tepajících v základech „písníček“. Nebo po(p)etických, filozofujících textů: „Když svět vybuchne / když na mě začne mluvit vrba / jak vám mohu pomoci prohlédnout, že lidstvo není zase tak ohleduplné / všechno rozsekáme na kusy…“ (Edge Of Reason).
Hlavní téma oné jen zdánlivě hravé kolekce songů? Asi hněv. Cale ho umí dokonale vyjádřit. Nejen ve skladbě I’m Angry, ale napříč. Ovšem i smíření. „Během pandemie se mi v mysli něco posunulo a chtěl jsem to zdokumentovat,“ vysvětlil Cale, proč v krátkém čase vychrlil na osmdesát písní, ve kterých se posouvá „od ironie k frustraci, od lítosti k odpuštění a od vzteku k surreálnu“. S jejich publikováním začal loni na kolaborativní desce Mercy (s kapelami Animal Collective či Fat White Family), nyní přirozeně navazuje.
Při nahrávání si ale tvůrce tentokrát vystačil téměř sám. S elektronikou, syntezátory, baskytarou a hlasem. Jenom s trochou programování, klávesami a samply občas vypomohla Caleova dlouholetá manažerka Nita Scott. A taktéž dlouholetý člen Caleovy kapely (a po vlastní ose též písničkář) Dustin Boyer přihodil tu a tam kytarový part. Převládající „technologický“ sound podtrhuje obsah písní. Jak těch melodicky chytlavých jako How We See The Light, kde navzdory oné libozvučnosti jde o jednoduchý pop jen, ehm, iluzorně. A o to víc těch computerově „potichu industriálních“ jako Company Commander.
Nad jednou věcí ale zůstává rozum (příjemně) stát. Vždyť tomu chlapíkovi bylo dvaaosmdesát. A ta deska je naprosto důvěryhodně aktuální!