I novátorský žánrový eklektik jako Scofield, mj. zastánce využití elektroniky v jazzu, dávno umí propadnout i nostalgii. Stačí připomenout tituly That’s What I Say (Sco hraje hudbu Raye Charlese, 2005) či Country For Old Men (2016). Ovšem hudební vzpomínky Swallow Tales jsou vyloženým osobním sentimentálním výletem do mládí. Což vůbec neškodí.
Když byl Sco „mladičkým studentíkem na Berklee“, poprvé se setkal s o půl generace starším basistou Stevem Swallowem, který se stal jeho mentorem. Deska, na které basoval Swallow, prý byla mezi prvními třemi elpíčky, které Sco vlastnil. Od těch dob hrál Swallow na řadě Scofieldových desek a turné. Swallow Tales jsou však jiné tím, že se na nich kytarista s podporou autora rozhodl interpretovat výhradně Swallowovy kompozice. Ať už ty, které ho inspirovaly v mládí, nebo novější. „Ty písně prostě miluju. Trvalo mi čtyřicet let, než jsem se na jejich interpretaci připravil,“ vysvětluje Sco.
Reinterpretace Swallowových kusů jako Eiderdown (poprvé Pete La Roca, 1965), Portsmouth Figurations (původně z alba Garyho Burtona Duster, 1967) či novější She Was Young (píseň pro Sheilu Jordan, vydaná na Swallowově desce Home, 1980) patří k těm, které vážně mají smysl. Album dává kompozicím z různých dob a pro různé sestavy souvztažnost, zaručenou jak basistovým autorským rukopisem, tak kytaristovým nezaměnitelným improvizačním stylem. Ideálním partnerem je i ten třetí do mariáše, dlouholetý Scofieldův spoluhráč Bill Stewart. „Bill toho dělá mnohem víc, než jen hraje na bicí. Stal se dalším melodickým hlasem muziky a ještě přitom zvládá swingovat jako ďas,“ rozplývá se Sco. Kultivovaná baladičnost a uhlazenost straight ahead jazzu tu převládá nad post bopovými prvky, ty se však starají o dostatečný vzruch. Celé album láká otevřenými, vzdušnými prostory. Působí jako příjemné posezení starých přátel, kteří se těší vyprávěním historek z mládí. Známých, ale s časem košatících a stále zábavných.