Nehorázně a neurvale vyhřeznutý, roztrysknutý monumentální sopouch řízné, mistrovsky řízené hudební valby – to si nesu z loňské první desky Elephants In Autumn Rage. Pro přirovnání z českých luhů snad k momentům Vertigo či odnožného potomka Muff a za La Manchem londýnského úletného bigbandu WorldService Project. Prostě jazzový fofr, rockově dynamický až hanba. Jasně, dát si cigáro řácky tlusté, hluboce potáhnout až do nejmenších plicních sklípků, a dup dup šup šup tančete bossanovu v súdánské poušti s Captainem Beefheartem, Coltranem, proplétavou dechovou sekcí Magmy a šlapkami z podzemních doupat. Londýnští Join the Din jsou možná jazz a nemožně jazz nejsou. Slyšte a vyberte si.
V úvodní ¿Change!, na hukotných plošinách s reverbně vraceným motivem klarinetu vystavěnou instrumentálkou The Call, kytara vybrnkávaná spolu s basou perkuse vyklepávané, dusané, duo saxofonů, co v poslední minutě vzroste v allegro Holstových Planet a Mars vylne z adagia Venuše. Pak Lynch. Rytmem, až laibachovským dusotem, úsečností švihů, pochodovým basovým riffem, svistem houslí i kvilem saxofonů/klarinetů může být fyzickým lynčem i Davidem Lynchem. Megavýživná masáž nejen pro sluchovody, anobrž tímto roz-vycukávané mikrosvalstvo celého tělesa. Pak se začnou dít věci! Bláznivé, ztřeštěné. Jedete na chalupu po léta čisté cestě jen s výmoly, o nichž samozřejmě víte, teď je ale po orkánu zasr.ná větvemi a kdejakým bordelem, což je přesně moment pro Play the Game (Fak Everybade), prostě kur.a pankáčsky šlápnout na plyn a prorazit to svinstvo. Vydechnout, nadechnout. Vnitřní jazzy nervák Once a Breath kupodivu zklidní. Phases stupňovitostí hodně připomene Nymanovu hudbu ke Greenawayovu filmovému majstrštyku Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec, po dechařských i smyčcových skocích se ale návazně velne do and Faces a při další na dominanci klavíru stavěné písni The Fight (nádherný hlas Anny Treutler) je hotovo, je to jinak. Join the Din je Přidej se k rachotu.