Nenápadné působení kytaristy Jonnyho Fryera přineslo v krátké době hned dvě alba. Loni na podzim čtvrté pokračování dua Tout, které tvoří s Nickem Downesem, a hned zkraje letošního roku sólovou kolekci Saudade. I když je toto album pojmenované výrazem nejvíc spjatým se stylem fado, příliš spojnic s tímto portugalským kulturním pokladem nenajdeme. Jonny nabízí instrumentální kolekci písní, kde hlavní slovo má akustická kytara. Přesto jistý druh nostalgie může sedmička kompozic vyvolat. Zatímco Tout na své novince přivítali hned několik hostí (především z řad dechařů), kteří přinesli do hudby dua nervního ducha jazzu, sólové písničky na Saudade snesly vedle autora pouze jediného hosta – kytaristu a kolegu ze stejného vydavatelství Adama Coneye. Vedle přediva akustických kytar najdeme řadu míst, kde do atmosféry zasahují terénní nahrávky. Titulní skladbu výrazně ovlivňuje příboj moře, zatímco dvoudílná kompozice Roma je zase na několika místech plná městské atmosféry s dopravním hlukem a výkřiky hrajících si dětí. Do druhé části stejné nahrávky pak překvapivě vstoupí jednoduchý, jak z levného, plastového piánka znějící bossa nova rytmus, a pár záchvěvů elektrické kytary. Jemný latinský feeling, daný zdánlivě nenuceným monologem, případně dialogem dvou kytar s nylonovými strunami, ale i decentní využití brazilského strunného nástroje berimbau vysloveně vybízejí ke snění se zavřenýma očima. Ovšem ne s krvavým šrámem v srdci, jak bychom očekávali od fado muzikanta. Snění Jonnyho Fryera je lehčí, jako když na dovolené máte volný den na prázdné pláži u moře, kde zvuky přírody nepřerušuje reprodukovaná hudba, ani hluk dalších plážových povalečů. Čas se zastavil a vy máte možnost si užít po delší době čas nicneděláním. Žádné termíny, žádné schůzky ani pracovní hovory. Dokonce ani reakce dětí či partnera. Teď je čas na to, nechat věci volně plynout. A deska Saudade tvoří k této bohulibé činnosti vkusný hudební rámec.