Švédská zpěvačka Josefine Lindstrand je známá i spoluprací s britským kapelníkem Djangem Batesem či americkým skladatelem Urim Cainem, s oběma vydala po dvou deskách. U nás jsme ji zaregistrovali především kvůli hostování s Davidem Dorůžkou (Silently Dawning, 2008) i koncertům v rámci Bohemia Jazz Festu 2009. Ve vlastní tvorbě se pak dobrala k velmi zajímavému hybridu. Ze sofistikovaného melancholického popu (přirovnání matou, ale když napíšu něco o současné skandinávské inspiraci takovou Kate Bush, snad to přispěje k popisu, ostatně úvodní píseň koncertu Fragrances zněla hodně „katebushovsky“) klidně přeskočí ke straight ahead jazzu s uvolněným scatem a improvizovanými sóly hudebníků, nebo dokonce k „umírněnému“ free řádění. Aniž by to působilo nějak smontovaně, nalepeně, nepatřičně. Kdepak. Jedno se s nadhledem a elegantní samozřejmostí přelévalo v druhé a zase zpět. Do koncepce komorního koncertu v útulném sálečku Kasáren Karlín bez problému zapadly i písně jako Roaring Sea či Make My Day Tomorrow, které Josefine Lindstrand natočila pod uměleckým jménem Britah na cca dream popové album Clouds (2012). Tu druhou pak znovu „jazzověji“ s Norrbotten Big Band na desku While We Sleep (2016), nicméně současné pódiové aranžmá se mi líbilo snad nejvíc.
Stejně tak přirozeně Josefine poletovala mezi snivostí a neodolatelně swingujícími momenty. Třeba i v rámci jednoho kusu. V úvodu Never Look Back ji v duu podpořil kráčivým basem jen Pär-Ola Landin. Poté do skladby vstoupil Jonas Östholm s „minimalistickým“ patternem elektrického piana a bubeník Fredrik Myhr rozvolněnými rytmickými vlnami. Nakonec skladbu vrátil do mlžných nálad Gunnar Halle trubkou značně modifikovanou sérií „krabiček“. Nad vynikající, excelující a neupozaděnou norsko-švédskou kapelou ovšem o to víc vynikl hlas samotné Josefine. Zdánlivě křehký, křišťálově průzračný v netopýřích polohách. Jenže onu „křehkost“ nesly ohromná jistota výrazu, intonační pevnost a interpretační síla. Takový efekt pavoučího vlákénka. Subtilního a jemného, ale z jednoho z nejpevnějších známých materiálů. Radost nechat se proměnit v posluchačskou mušku. Lindstrand ovšem z „vílích“ poloh snadno přecházela i k extrémnějším hlasovým technikám. Přitom vždy nepřehnaně, účelně, přirozeně vzhledem k atmosféře konkrétní skladby.
Josefine Lindstrand navíc dokonale bourala klišé severské ledové královny. V hudbě i vystupování byla cítit přesvědčivá vřelost a otevřenost. Což si nijak neprotiřečilo se onou snivou zadumaností. Novou skladbu Up uvedla zpěvačka vtipnou promluvou o inspiraci nejen téhle písně, ale svojí autorské tvorby vůbec. „Když jsem jako malá chodila na švédském maloměstě ze školy, měla jsem to domů strašně daleko do kopce. A ukrutně jsem se při té cestě nudila. Což je ideální jako trénink fantazie, tehdy jsem si začala vymýšlet příběhy.“ Mimochodem vedle vlastních poetických textů zazpívala i zhudebněné básně Sary Teasdale Flame And Shadow a Dylana Thomase In My Craft or Sullen Art, což byla zároveň po Up další ukázka z chystaného Josefinina alba For The Dreamers.
Také přídavkovou baladu ohlásila Lindstrand vtipně: „Zazpívám píseň ve švédštině. Předpokládám, že všichni umíte švédsky? Ne? Fakt nikdo?“ Neuměli, ale myslím, že jsme rozuměli.