Justin Lavash žije už před dvacet let v Česku, momentálně v Teplicích. Zrovna vydal nové album Witness, na kterém zúročuje opravdu nelehké životní období. „Na titulní skladbě jsem začal pracovat už v roce 2015, ale nemohl jsem ji dokončit kvůli vážným zdravotním potížím, kterým jsem tehdy čelil.“ Lavash pět let trpěl chronickým zánětem slinivky, byl mu diagnostikován agresivní druh rakoviny, a v roce 2019 málem zemřel během operace slinivky. Když se z toho všeho začal zotavovat, přišla další rakovina, která ho téměř připravila o zrak. „Podruhé jsem už byl dost silný na to, abych podstoupil další radioterapii v Protonovém centru v Praze. Tato léčba mi zachránila život, nechci to zakřiknout, ale od té doby jsem bez rakoviny. V prosinci 2019 jsem se přestěhoval z Prahy do Teplic, abych se zotavil. Krátce nato ale přišel covid, který mě doslova uvěznil ve městě, kde jsem znal jen pár lidí. Bylo to těžké období, ale dalo mi alespoň příležitost v klidu dokončit rozpracované skladby, a začít psát a nahrávat nový materiál.“ Na albu spolupracuje s celou řadou vynikajících hudebníků, mezi které patří Neil Conti (bývalý člen kapely Davida Bowieho a Prefab Sprout), virtuosové Jonáš Krejčí (violoncello) a Aliaksandr Yasinsky (akordeon) a také kolegové skladatelé Phil Shoenfelt a Koonda Holaa.
V rozhovoru, který jsme vedli s Justinem v jeho teplickém bytě, se konkrétně nového alba dotýkáme vlastně jen letmo. Přesto věřím, že písničkářovy odpovědi velmi dobře vypovídají o jeho vidění světa, o hudbě i o tom, co chce svou tvorbou sdělit.
Vybavuješ si nějaký vizuální nebo zvukový zážitek, kdy jsi poprvé zaznamenal existenci kytary?
To mám spojené s otcem. Měl hudební talent, hrál na akustickou kytaru. Folkrockové věci, trochu blues. A máma milovala folk, Dylana a podobné věci. Oni byli rodiče tak trochu hippies, nebo spíš beatnici. Otec byl Američan, který přijel do Londýna v roce 1966. A moje matka se narodila v Irsku, ale od sedmi let bydlela v Yorku a na studia se pak přestěhovala do Londýna. No a ta doba byla taková: máma měla ráda takové ty „literární písničkáře“, jako je Dylan nebo byl Cohen, a pak později třeba Elvis Costello. A otec měl spíš takový „americký vkus“, takže třeba Howlin’ Wolf nebo Hendrix. Takže s touhle hudbou jsem měl v dětství spojenou kytaru. Ale sám jsem chtěl hrát na bicí, pořád jsem mlátil do nějakých kastrolů. To se mámě nelíbilo, tak mi koupila kytaru, protože otec už s námi nebydlel, a tu svoji si odnesl s sebou. Já na ni ovšem nechtěl hrát, vůbec to nebyla moje ambice. Pak mi ale otec půjčil Hendrixovu desku Axis: Bold as Love – a to pro mě byl šok. Já do té doby vůbec nevěděl, že se takhle dá na kytaru hrát, připadalo mi to úplně šílené, jako něco z vesmíru.
Kdy se to zlomilo a začal jsi chtít hrát na kytaru? A měl jsi nějaké vedení, nebo ses učil sám?
Začínal jsem klasikou, ale to byla nuda. Nicméně otec měl kamarády z hospody, jeden byl spíš jazzový a folkový muzikant a druhý byl rocker. A ti mě učili základy. Pak jsem ve škole hrál na saxofon.
Jak přišla taková změna?
Naše škola koupila nový tenorsaxofon, byl hodně drahý, stál nějakých sedm set, možná dokonce tisíc liber, a potřebovali někoho, kdo by na něj hrál po celou dobu studia, tedy šest let, ve školním big bandu. A mě vybrali, protože mám velké ruce.
Ale během té doby, cos hrál na saxofon, jsi kytaru neopustil?
Ne, to byl začátek osmdesátých let, doba postpunku, a kytara pro mě znamenala svobodu. Miloval jsem kapely jako Siouxsie & The Banshees, The Cure anebo i staré punkery. A vždycky mě zajímaly experimenty, zvláštní zvuky. Bydlel jsem v Lincolnu, to je malé město asi dvě hodiny od Londýna, něco jako Teplice. Byla tam děsná nuda, konzervativní prostředí a ta hudba pro mě byla asi nějaký útěk. To musíš znát, určitě jsi to měl taky tak.
No jasně.
Komunistické Československo na tom samozřejmě bylo mnohem hůř. I když v Anglii zrovna vládla Margaret Thatcherová, a ta byla docela krutá. Snad každý týden nějaká továrna v okolí skončila a další jeden nebo dva tisíce lidí byly bez práce. Deprese. Pak jsem bydlel v Liverpoolu, když jsem byl na univerzitě, tam byla samozřejmě velká hudební tradice, ale když jsem tam žil, byla hudba braná hlavně jako protest, v tomhle smyslu byl Liverpool „numero uno“ mezi anglickými městy.
Předpokládám, že jsi v těch dobách hrál v nějakých kapelách. Byl to ten tehdy aktuální postpunk?
Naše kapela se jmenovala Approximately 150 Tissues a byl to spíš takový psychedelický rock. Naše vlivy byly spíš ze šedesátých let, takže jsme hráli vlastně revival. Já se narodil v roce 1968 a punk, který oficiálně začal v roce 1976, se do mainstreamu dostal o rok nebo dva později. Já si tu dobu pamatuju, můj bratranec byl punker, poslouchali jsme spolu Johna Peela na BBC Radio 1 a bylo to fakt zajímavé. Každý týden byla nějaká nová kapela – jednou Joy Division, pak Siouxsie & The Banshees, příště zase Wire. Pak začali noví romantici, Duran Duran a podobně, a to už se mi nelíbilo. Ale zároveň tak trochu začínal psychedelický revival, v televizi dávali záznam z festivalu ve Woodstocku, a to jsme čuměli, to bylo „amazing“.
Kdy jsi začal přemýšlet o tom, že by hudba byla hlavní náplň tvého života?
Přemýšlel jsem o tom sice
