Karel Markytán bývá logicky spojován s kapelou AG Flek. Ostatně i na jeho druhém sólovém albu se objevují i muzikanti ze sestav AG Fleku, klávesista Milan Nytra či kytarista Petr Hoffman. Písně z desky Je muzika! by klidně zapadly do repertoáru Markytánovy domovské kapely. Písničkář pochopitelně nemění rukopis, proč taky, to by byla křeč. Ovšem sólová alba se točí proto, aby dovolila autorovi být osobnější a „monotematičtější“ (bez hanlivého podtextu), což platí i pro to Markytánovo. Větší jednotvárnost nemusí být negativem, umožňuje autorovi hlubší ponor do (sebe)vyjádření a posluchači lepší soustředění na podstatu sdělení.
Je muzika! působí hluboce osobně. Vypráví o stárnutí, vztazích, posedlosti i daru být muzikantem. „To se tančí, když neneseš na hrbu léta,“ zpívá Markytán v písni Advent. Duet Kafe na mrakodrapu (Ech, Synku) je mimo jiné o setkávání generací, kde „synka“ zpívá Martin Kyšperský z Květů. Podobně jako Svět můj i tvůj (Ach, dcerunko), duet a autorská spolupráce s písničkářkou Eliškou Lajdovou, s dobře využitým odkazem na Nohavicův text („ráda hraju si, že jsem mladičká básnířka / zavazuju si korálky nad kotníky“). Titulní píseň pak je zdánlivě naivním, jenže krásně platným vyznáním hudbě: „A obzvlášť, když se šeří / tak to zkouší na mě panika / ještě tady, ještě tady – je Muzika!“
Po žánrové stránce, Markytánovi sedí forma balady či folkrockových kusů ve středním tempu, s nerušivou instrumentací vystavěnou nad zvonivou doprovodnou kytarou a decentní rytmikou, tak proč by se svého kopyta nedržel. Trochu jinými než „markytánovskými“ harmoniemi pak kolekci zpestřují epizodní spoluautorství, třeba hudba Petra Vavříka k milému podobenství o láskou zkrásnělém rezu i stáří Plechové boudy.
Upřímné, uvěřitelné a „posluchačsky friendly“ album. Nepovedlo se něco? No, obal. Ale nesuďme Markytána podle přebálky, abychom parafrázovali v anglosaských zemích rozšířený idiom don’t judge a book…