Foto Lucie Přichystalová
Karel Plíhal rozhodně není z těch, kteří vystrkují každý druhý den hlavu ze stránek barevných časopisů a o nichž referují televizní stanice v hlavních časech. Přesto každý ví, o koho jde, a už několik generací poslouchá a na mejdanech zkouší hrát jeho písničky. Letos slaví čtyřicet let od vstupu na sólovou písničkářskou dráhu. Tedy – slaví… Není nic vzdálenějšího tomuhle nebývale skromnému muzikantovi než nějaké sebeoslavné pajány. Pro UNI nicméně svolil k poměrně obsáhlému ohlédnutí za jeho uměleckým životem i k lehkému výhledu do budoucna.
Vybavuješ si okamžik, kdy jsi zaznamenal existenci hudby?
Moje maminka výborně zpívala, takže se u nás doma zpívalo už od mého útlého věku. Byl jsem vychován na Voskovcovi a Werichovi a na Semaforu.
Pamatuješ si nějakou konkrétní písničku, která se ti v dětství líbila?
To už není to úplně útlé dětství, ale vzpomínám si, jak z našeho starého oblého rádia Jiří Suchý zpíval Pramínek vlasů. To byl zásadní impuls, to se mnou opravdu něco udělalo. A pak si pamatuju, když jsme měli na základní škole v tělocvičně nějaký mejdan, kdosi tam přinesl vinyl s Beatles. Žlutá ponorka a tyhle písničky. To byl pro mě zásadní pelmel na základní škole a níž. Později už byly moje hudební vjemy rozvětvenější. Samozřejmě v pubertě jsme na mejdanech poslouchali „Uriáše“, „Nazarety“, všechny tyhle kapely…
Pohyboval ses ve škole v nějaké partě, která intenzivněji poslouchala muziku?
Na základce ne. Od čtvrté třídy jsem závodně plaval a až do devítky jsem chodil na experimentální plaveckou školu, tam byl úplně jiný režim. Naši nevěděli, co se mnou, asi jsem nebyl, kulantně řečeno, jednoduché dítě, tak mě holt vrazili na plavání. Byl jsem dost uzavřený ve svém vlastním světě, což mi právě to individualistické plavání umožňovalo. Kdybych hrál fotbal, asi zešílím… No a po deváté třídě jsem jezdil na tábory, kde byli kluci s kytarami a hráli hlavně písničky od Greenhornů. To byl takový můj třetí hudební impuls. Jednou jsem od maminky dostal k Vánocům malou desku Greenhornů Vlak půlnoční, to je myslím původně Hank Williams. Ze školky, kde pracovala, mi máma půjčila skříňkový gramofon, a já tu desku úplně ohrál, jak jsem z toho byl hotový. No a pak už jsme vlastně s klukama z vedlejší třídy založili kapelu.
Jak jsi přišel k první kytaře? A učil ses na ni snadno? Pokud vím, jsi totální samouk…
Už od první třídy jsem chodil na housle, ale na ty jsem se nesoustředil. Hrál jsem podle sluchu, noty jsem se v životě nenaučil, dodnes jsou pro mě španělská vesnice. Housle jsem dřel do třetí třídy, což se mi pak společně s nějakými vlohami po rodičích, hlavně po mamince, zúročilo v deváté třídě, kdy jsem dostal první kytaru. Mám pocit, že si ségra zlomila nohu, a za ty prachy, které jsme dostali jako bolestné, se koupila kytara, tak nějak to myslím bylo. No, a akordy jsem objevoval sám.
Jak se jmenovala ta první kapela, kterou už jsi zmínil?
Hučka. Už jsem pro ni psal písničky, takové ty typu „Jdu kolem říčky…“, adekvátní těm patnácti letům věku, romanticko-sentimentální texty. Některé jsme si zhudebňovali sami, něco byly počeštěné písničky Bucka Owense, Johnnyho Cashe a podobně. A s tímhle repertoárem už jsme se objevovali na Portách.
