V žádném případě se nedá říct, že by to byl blesk z čistého nebe nebo nějaké převratné překvapení: kdo Karla Vepřeka zná, dobře ví, jak je jeho tvorba kvalitativně nejen vyrovnaná, ale jak také ční nad spoustou mnohem známějších písničkářů. Těch obeznámených ale určitě není tolik, kolik by si Vepřek zasloužil. Je to jak jeho přísnou solitérností, tak tím, že velkou část jeho tvorby tvoří zhudebněná poezie, navíc většinou duchovně laděná. Což v tomto agnostickém národě rozhodně není bod k mediálnímu dobru.
Předchozí Vepřekovo řadové album Blázen jsem ve své vsi tvořily zhudebněné básně Bohuslava Reynka a překrásně je produkovala Dorota Barová. Velmi šťastnou ruku měl Vepřek na producenta i tentokrát, je jím multiinstrumentalista a hudební „všeuměl“ Tomáš Vtípil, který naprosto pochopil, o co Vepřekovi jde, nikterak se ani jemu, ani jeho písním nevetřel do „kruhů“, ale jaksi je dokreslil svými nástroji, zejména houslemi, ale i trubkou, harmoniem či jemnou ambientní elektronikou tak, aby fungovaly ještě lépe. Nic víc, nic míň.
Jak název alba napovídá, jedná se – až na pár výjimek (Paul Fort, Svatopluk Karásek) – o zhudebněné verše Ivana Martina Jirouse. Verše vesměs vzniklé za jeho pobytů v kriminálech, a verše, které ukazují jeho úplně jinou tvář, než s jakou jej mají spojeni povrchní pozorovatelé. Ti, kteří je nikdy nečetli, netuší, že týž člověk, který se zapsal do jejich povědomí na festivalech coby „vrchní opilec“ schopný kdekoho pozurážet nebo se i porvat, byl pod touhle drsnou slupkou hluboce citlivý a věřící člověk, který dokázal svoje myšlenky soustředit do nádherných básní, jež nebyly nijak metaforicky zašmodrchané, měly svoji přímočarost, ale zároveň mimořádně silnou poetiku. Zároveň ale nikdy nebyly určeny ke zpívání, Jirous nebyl, byť třeba jen potenciální, písňový textař. A to je také asi důvod, proč jeho básně byly zhudebňovány jen velmi zřídka. Karel Vepřek se nebál tuhle rukavici zvednout, protože má za sebou řadu podobných výzev. Vepřek má ovšem dar s poezií zacházet zcela přirozeně, vyhmátnout z ní až nečekaný rytmus, dát jí písňové členění. A kdesi ve vzduchu, díky svému talentu, ulovit i tak silnou melodii, že vám celý den nezmizí z hlavy.
Jirousovy básně jsou hluboce osobní, často v nich zmiňuje svoje děti, svoji ženu, svoje přátele nebo ty, které obdivuje. A jsou také reflexí jeho víry, což je každého ryze osobní věc. Přesto se Vepřekovi daří je interpretovat tak, že mu lze věřit skutečně každé slovo, každé hnutí mysli, ve svých písních vlastně s Magorem úplně splynul. Protože umět zprostředkovat i tak silné sdělení, jako je esenciální čtyřverší „Poprosím vroucně Marii Pannu / ať ochraňuje Julianu, / modlitbu tichou pouštím ze rtů / opatruj Františku a Martu“ z klíčové, jaksi ústřední písně/básně alba Když vypustí nás z našich cel, to je v kontextu zhudebňování básní na české scéně naprosto unikátní.