Mezi hříchy mládí norské zpěvačky a písničkářky Kari Rueslåtten najdeme členství v experimentující metalové kapele The 3rd And The Mortal v 90. letech, kam nastoupila v devatenácti. Nebo později hostování v drum&bass projektu Rawthang. Na sólové dráze ji nejdříve přirovnávali k Tori Amos. A pak k Björk, to když se nazlobila na producenty, kteří se ji snažili napasovat do svého soundu, sama vyrazila za studiem produkční práce do Anglie a zaposlouchala se do elektronických studiových hříček. Užila si nominaci na norskou Grammy a po roce 2005 se na čas odmlčela.
Mohli bychom Karinu žánrovou přelétavost označit za dar všestrannosti nebo nedar nerozhodnosti, zcela dle vlastního vkusu. Už ve svých začátcích Kari koketovala také se šerosvitným severským folkem či folk-rockem. Což je přesně ta parketa (samozřejmě z norského dřeva), na které se našla na svém v celkovém pořadí šestém a po návratu na scénu prvním sólovém albu Time To Tell (2014). A aby zdůraznila znovunalezenou identitu, na svém devátém počinu Sørgekåpe se po letech zpívání v angličtině vrací k norštině: „Zvu vás do krajiny Norska i krajiny svého jazyka, ke kterému se vracím poprvé od dob alba Spindelsinn (1997),“ vypíchla to, co považuje na desce nejdůležitější. Zvukomalbu. Jak jazyka, tak samotných sférických písní. Kombinace akustických kytar, slide kytary, cella, nahalených perkusí či klávesových ploch, a hlavně výjimečného hlasu v teskných harmoniích, se stará o melancholický dojem. Až člověka napadají všechny fráze o severské hudbě. Občas Kari sklouzne k až moc obecnému, uhlazenému indie popovému stylu. Možná chybí trochu víc vytržení z baladických nálad, jaké představuje třeba kytarově svižný sofistikovaný pop song Alt brenner nå. Opět se nelze ubránit přirovnání, třeba k Moye Brennan z Clannad. Nicméně Kari se už dávno dobrala dostatečné osobitosti a hloubky interpretace i autorských nápadů.