Křehkost je vlastnost, kterou si s písněmi Kataríny Koščové spojujeme dlouhodobě. Má na svém kontě křehké vánoční album i křehké album ukolébavek a její zatím poslední studiová nahrávka Hranica dažďa s křehkostí stála a padala. A přesto zpěvačka dokázala na své novince zajít ještě dál. Album Krehkosť, natočené opět v duu s pianistou Danielem Špinerem, ukazuje, kam až se dá zajít v disciplíně klidná píseň, která nezní nudně.
Koščová, ač výborná zpěvačka, nemá potřebu se hlasově předvádět. Bez váhání volí polorecitaci tam, kde je zpěv zbytečný. A tam, kde to nálada písně vyžaduje, si vystačí se šepotem. Základním doprovodným nástrojem je klavír, občas podpořený syntezátory nebo naprogramovanými zvuky (dokonalá akustická kytara v Opaku ticha), výjimečně zazní akordeon (Špiner) nebo kontrabas (Michal Šelep), dvakrát také mužský hlas (Ondřej Ruml). Mimořádně důležitým nástrojem je ovšem také ticho, každá pauza mezi tóny zde má své místo.
K hudebně intimnímu albu samozřejmě patří intimní témata, která se zde ovšem naprosto přirozeně prolínají s tématy globálními. Koščová, která si texty písně sama skládá, zpívá poetické milostné dopisy („Vždy, keď sa ma dotkneš, v mojom srdci vzlietne kŕdel kolibríkov“) i písně o zapomnění („A raz sa zabudnú naše mená, zvetrajú tesané do kameňa“) a o touze po domově („Vezmi ma domov, kde ľahko sa dýcha…“). Odtud je však jen krůček k válce jako negaci domova, k válce jako jednomu z ústředních témat alba. Píseň Vojna je nabízí řetěz obrazů z každodenního života těch, kteří bohužel nemají to štěstí, že by mohli žít v míru: „Nedojedený krajec chleba, nedopísaná pieseň, nedovarený obed, nedokončené milovanie, nedokončená hádka, nedopísaný list…“ V písni Po správach pak „za zvuku rakiet ustieľa si dieťa, rodí sa nový život“. Láska a válka, dvě archetypální témata, zde však v naprosto aktuální, křehké, a přitom burcují podobě. Křehká krása, která křičí tichem.