Téměř pětatřicet let to vypadalo, že množina těch, kteří viděli na vlastní oči koncert KATE BUSH, je jednou provždy uzavřena. Poté, co razantně vtrhla do lehce zatuchávajícího světa populární hudby prvními dvěma alby vydanými v rychlém sledu v roce 1978, tedy v roce svých dvacátých narozenin, uspořádala tato excentrická umělkyně své nadlouho jediné turné, příznačně nazvané The Tour of Life. Trvalo jen málo přes měsíc, obsahovalo čtyřiadvacet vystoupení v Británii a dalších pěti evropských zemích a uzavřelo se 14. května 1979 v proslulém londýnském sále Hammersmith Odeon. Zpěvačka k jeho přípravě přistoupila podobně inovativně, jako k tvorbě svých nahrávek. Měla pod kontrolou vizuální i choreografickou stránku představení, produkci i výběr spolupracovníků. Hudební čísla byla proložena divadelními výstupy, během nichž vystřídala sedmnáct kostýmů, zpěv doprovázel její téměř kontinuální a choreograficky náročný tanec na pomezí baletu, pantomimy a karate, choreograficky podobný kreacím z jejích raných videoklipů. Aby měla obě ruce volné a mohla se po pódiu svobodně pohybovat, sestrojili zvukoví inženýři na její popud první bezdrátový „headset“ mikrofon. Dnes je již dávno masově používán, ale tehdy působil nesmírně futuristicky, podobně jako hudba a ostatně veškeré umělecké projevy Kate Bush.
Kate Bush propadla hudbě již v mladém teenagerském věku. Poté, co její rodina marně nabízela padesátku demonahrávek jejích vlastních písní nahrávacím společnostem, jejichž talentoví hledači v nikoli triviálních kompozicích a textech neobjevili onu dnes již dávno nezpochybnitelnou kvalitu, pomohla nastartování její kariéry náhoda. Demonahrávky se prostřednictvím společného známého dostaly k pinkfloydovskému kytaristovi Davidu Gilmourovi, kterého zaujaly natolik, že šestnáctileté Kate zaplatil pořízení profesionálnějších snímků za účasti etablovaných studiových hudebníků v legendárním studiu Air a hotové je přinesl i s přímluvou své mateřské společnosti EMI. Hudebníci ze studia dodnes vzpomínají, jak jejich prvotní představa, že absolvují jednu z mnoha rutinních sessions, doprovodí nějakou průměrnou zpěvačku v několika mainstreamových kouscích, vyinkasují honorář a zamíří domů, vzala brzy za své, když spatřili dívku s havraními vlasy, jak zaníceně interpretuje své vlastní skladby u klavíru a okamžitě propadli jejímu kouzlu a originalitě a poctivosti jejích písní.
Smlouva s EMI byla podepsána nedlouho poté, ale trvalo ještě dva roky, než bylo zahájeno natáčení prvního alba; ve firmě byli přesvědčeni, že na debut je Kate Bush ještě mladá a případný neúspěch by nemusela – obchodně ani osobnostně – překonat. V mezidobí se věnovala studiu, naskládala dalších zhruba dvě stě písní, zálohu od EMI investovala do tanečních kursů u Lindsaye Kempa (učil se u něj i David Bowie) a sbírala první koncertní zkušenosti s kapelou KT Bush Band. Hrál zde též Del Palmer, její pozdější životní partner, který se jako baskytarista nebo zvukový inženýr podílel téměř na všech jejích albech.
NEJEN ŽENSKÉ TĚLO
Již první album (The Kick Inside, 1978) předčilo všechna očekávání. Dva z dosavadních šesti top 10 hitů Kate Bush jsou obsaženy právě zde; nahrávka Wuthering Heights, kterou si jako první singl Kate u společnosti doslova (a velmi prozíravě) vyvzdorovala, se dokonce držela čtyři týdny v čele britské singlové hitparády, kam se pak už žádná její další nahrávka nevyšplhala. Dosud se nestalo, aby se takto umístila jakákoli zpěvačka se svou vlastní skladbou. Kate Bush tehdy ostatně dosti silně hrála na emancipační strunu a těžce nesla, že ji EMI prostřednictvím propagačních fotek prodává především jako „ženské tělo“, v němž „musí prokazovat existenci umělce“, zatímco lidé si mnohdy ani nevšimnou, že je autorkou všech svých písní a v nahrávkách hraje na klavír. Rozhodně však netrpěla submisivitou a dokázala si často prosadit svou a věci týkající se kariéry mít plně pod kontrolou. Tím je ostatně její činnost charakterizována dodnes, a právě z toho plyne nebývale konstantní kvalita všeho, co opustí její tvůrčí dílnu.
ZEŠÍLELA?
Povzbuzena úspěchem prvního alba, vyžádala si nahrávací společnost další, které vyšlo téhož roku (Lionheart, 1978) a na jehož vydání navazovalo již zmíněné „životní“ a nadlouho jediné turné. Zde již byly koncertně představeny některé kousky z alba následujícího (Never For Ever, 1980), kde má již Kate Bush poprvé – a od té doby navždy – producentský kredit a pod vlivem staršího kolegy Petera Gabriela (v té době s ním natáčela jeho Games Without Frontiers) začíná používat syntezátory a samplery, především Fairlight a bicí automaty. I na poměry Kate Bush výrazně experimentální a excentrické následující album The Dreaming, opět plné zvukových a hudebních inovací, bylo vydáno v roce 1982 a bývá řazeno mezi nejpodceňovanější alba historie. Komerční úspěch nezaznamenalo, avšak mezi zásadní alba hudební historie jej řadí například Björk a sama Kate Bush ho považuje za album s podtitulem „ona snad zešílela“.
MÍSTO MADONNY
Následující tři roky věnovala Kate Bush práci na albu Hounds of Love, které jako první vytvořila ve vlastním studiu, kde byla paní svého času a kam si podle potřeby zvala jednotlivé hudebníky, mezi nimiž figurují například hvězdní kontrabasisté Eberhard Weber a Danny Thompson a „irská sekce“ hudebníků v čele s producentem a hráčem na buzuki Dónalem Lunnym. První stranu alba (měřeno tehdejším vinylovým formátem) tvoří pět samonosných skladeb, z nichž Cloudbusting (vzpomeňme na „filmový“ videoklip s Donaldem Sutherlandem v hlavní roli), titulní Hounds of Love a zejména Running Up That Hill představují zásadní zářezy v singlové diskografii Kate Bush. Druhá strana je pak věnována v zásadě jednolité epické kompozici The Ninth Wave, nazvané podle básně Alfreda Tennysona, tvořené sedmi skladbami a popisující příběh topící se ženy, její vize a sny. Album srazilo z prvního místa britské hitparády Madonninu novinku Like a Virgin a dodnes je nejprodávanějším titulem Kate Bush. Sedmadvacetiletá umělkyně na vrcholu svých dosavadních tvůrčích sil tak symbolicky pátým albem uzavírá první, mladou fázi svého uměleckého života, potvrzuje své kvality a maje za sebou v podstatě nadpoloviční většinu celé své dosavadní diskografie, vstupuje do umělecké dospělosti, typické též zvolněním pracovního tempa.
SLAVNÍ HOSTÉ
Následující alba The Sensual World (1989) a The Red Shoes (1993) představují návrat od elektronických experimentů ke zvuku tradičních nástrojů, přičemž to platí především o druhém z nich, jehož repertoár měl sloužit jako základ nového koncertního turné Kate Bush, k němuž však nikdy nedošlo. Vrcholu zde dosahuje eklekticismus, zejména využívání vlivů lidové hudby různých proveniencí: Trio Bulgarka, jehož kouzlu Kate Bush propadla, přispívá folklorně zabarvenými balkánskými vokály, opakovaně obsazená „irská sekce“ Dónala Lunnyho v aranžích Billa Whelana, jakož i bretaňský harfeník a zpěvák Alan Stivell dodávají ducha tradic hudby s keltskými kořeny. Poměrně netradičně působí ve světě Kate Bush, který je jinak zalidněn vesměs stálými a dlouhodobými spolupracovníky, jež nerada mění a střídá, pestrá směska slavných hostů na druhém z obou alb: je zde Prince (Kate Bush na oplátku později zpívá vokály ve skladbě My Computer na jeho trojalbu Emancipation), Eric Clapton, Jeff Beck a řada dalších. Alba nezaznamenala významnější komerční úspěch a sama autorka, která nejspíše dlouhodobě trpěla pocitem jejich nedodělanosti, se k nim vrátila o mnoho let později a vybrané nahrávky po podstatných předělávkách (nově natočené zpěvy, nový rytmický základ Steva Gadda, občasné transpozice, některé nové pasáže textů, přearanžování a remix původních stop) vydala na albu Director’s Cut (2011). Přestože obsah zůstává v zásadě tentýž, dojem z přepracovaných skladeb je výrazně klidnější a odpovídá poloze „pozdní“ Kate Bush jedenadvacátého století.
KROKY STRANOU
Tvůrčí pauzy, kterou si Kate Bush naordinovala po vydání alba The Red Shoes a která trvala dvanáct let, během nichž porodila syna (o něm ještě bude řeč), věnovala se plně rodině, zatímco její fanoušci postupně ztráceli naděje, že se ještě dočkají nového alba a čelili prapodivným bulvárním spekulacím o jejím fyzickém i psychickém zdraví, nabývající hmotnosti a jiných „zaručených“ důvodech, pro něž se stáhla do ústraní, využijme ke stručné rekapitulaci některých zajímavých „kroků stranou“, jichž se Kate Bush dopustila.
Pravděpodobně nejznámější její spoluprací s jiným umělcem je slavný duet Don’t Give Up s Peterem Gabrielem, obsažený na jeho albu So (1986), v němž zaskočila za původně uvažovanou Dolly Parton, která Gabrielovu nabídku odmítla (nejspíše zde půjde o ten typ rozhodnutí, kterého pak člověk po zbytek života lituje). Reggae verzí skladby Rocket Man (opět s irskými prvky) Kate Bush v roce 1991 zásadním způsobem rozzářila celkový dojem z kompilačního alba Two Rooms, na kterém různí umělci vzdávají hold skladbám Eltona Johna s texty Bernieho Taupina. Elton John, kterého Kate Bush ostatně řadí mezi své oblíbené umělce a jehož vliv pro ni byl svým způsobem podstatný, přijal o bezmála dvacet let později její pozvání k vynikajícímu duetu na albu 50 Words For Snow (2011). Vzhledem k tomu, že „oplácení“ spolupráce je pro Kate Bush typické, logicky se dočkal i Dónal Lunny, jehož pozvání k účinkování na albu Common Grounds (1996) přijala a zcela netradičně v gaelštině, kterou neovládala a jejíž výslovnost se naučila foneticky (možná se naplno projevily geny její tehdy již zemřelé matky, která byla irského původu) provedla ikonickou skladbu Women of Ireland Seána Ó Riady. Její výkon v produkci Lunnyho zde zní v sousedství nahrávek Bona Voxe, Elvise Costella, Sinéad O’Connor, Maire Brennan, Christyho Moora a dalších umělců.
BERTIE U MIKROFONU
V médiích velmi sporadicky vystupující a rozhovory zpravidla odmítající Kate Bush začala zpočátku nového století nenápadně naznačovat, že již brzy vydá nové album. Ono „brzy“ nastalo až v roce 2005, šlo však rovnou o dvojalbum. Aerial je další zásadní položkou její diskografie a koncepčně kopíruje model alba Hounds of Love. První disk s názvem A Sea of Honey obsahuje sedm skladeb, z nichž King of the Mountain je pátým zpěvaččiným singlem, který se probojoval do Top 10 britské singlové hitparády. Ve skladbě Bertie opatřené netradičním doprovodem renesančních strunných nástrojů se Kate Bush vyznává z lásky ke svému tehdy sedmiletému synovi, který se evidentně stal středobodem jejího vesmíru a tuto roli bude hrát i nadále. Jeho portrét je součástí bookletu alba a jeho nesmělý dětský hlas zahajuje recitativem „Mommy, daddy, the day is full of birds, sounds like they’e saying words“ druhý disk alba, koncepční celek nazvaný A Sky of Honey. Za zmínku stojí, že druhý disk byl při reedici v roce 2010 přeprogramován na jediný dlouhý track bez možnosti přeskakovat mezi skladbami (a v rámci digitální distribuce je prodávat odděleně) a přejmenován na An Endless Sky of Honey. Kate Bush na dvojalbu Aerial představila relativně klidnější polohu, výrazný podíl akustických nástrojů – její klavír a zpravidla ostinátní syntezátory jsou podpořeny melodickým kontrabasem Eberharda Webera, jemnými bicími Petera Erskina a zásadní roli zde hraje též kytarista Dan McIntosh, Bertieho otec, s nímž Kate Bush spolupracovala poprvé na albu The Red Shoes a s nímž následně spojila svůj život umělecký i osobní. Zvukovým mistrem alba zůstává věrný souputník Del Palmer. Ani po albu Aerial nepřišla žádná živá vystoupení a o Kate Bush je opět významněji slyšet až o šest let později, kdy se objevuje již zmíněné album Director’s Cut (v nové verzi skladby Deeper Understanding zde hraje hlavní roli počítače sám Bertie) a v těsném závěsu novým autorským materiálem naplněná deska 50 Words For Snow, dílo sestávající víceméně z klidnějších skladeb delší stopáže a postavené na velmi subtilních aranžích klavíru, bicích (Steve Gadd) a kontrabasu (Danny Thompson) nebo baskytary (John Giblin) podpořených občasným zvukem orchestru v aranžích legendárního Jonathana Tunicka. Albert McIntosh (Bertie) toto album rovnou zahajuje; jeho suverénní chlapecký soprán v duetu s matkou ovládá píseň Snowflake naprosto mistrovským způsobem.
PATNÁCT MINUT STRESU
A byl to rovněž Bertie, kdo stál u zrodu nápadu postavit se po dlouhé době opět na jeviště. Dlouhodobá koncertní abstinence Kate Bush pochopitelně sváděla ke spekulacím o důvodech, pro něž na živé vystupování rezignovala – vedle traumatu ze smrti osvětlovače v první den Tour of Life se na tomto seznamu zpravidla objevuje její údajná frustrace z toho, že při živém vystoupení je řada věcí dílem náhody a momentální konstelace, zatímco ona by toužila mít koncert pod kontrolou a ovlivňovat jej ve všech složkách. V oné pětatřicetileté koncertní pauze Kate Bush vystupovala skutečně sporadicky – na pouhých pěti vystoupeních předvedla po jedné písni: se svým uměleckým „kmotrem“ Davidem Gilmourem zazpívala v roce 1987 vlastní (Running Up That Hill) a v roce 2002 floydovskou (Comfortably Numb) skladbu, s Peterem Gabrielem v roce 1987 jednou naživo zazpívala Don’t Give Up. V roce 2012 však již odmítla živě vystoupit při olympijském ceremoniálu v Londýně a místo sebe „poslala“ remix nově nazpívaného hitu Running Up That Hill, který – stejně jako původní verze – suverénně pronikl do britské singlové hitparády.
Tou dobou už možná Kate Bush spřádala plány návratu k živému vystupování. „Doufám, že jednou budu mít možnost zase udělat nějaké koncerty – možná ne turné, ale něco…,“ pravila již v roce 2011. Zpráva, že do čerstvě zrekonstruovaného krásného londýnského sálu Eventim Apollo (nový název Hammersmith Odeon, v němž v roce 1979 končila své dosud jediné turné) naplánovala na srpen a září 2014 Kate Bush hned dvaadvacet koncertů s názvem Before the Dawn, zapůsobila nicméně letos zjara jako blesk z čistého nebe a okamžitě se umístila na čelných místech zpravodajství všude po světě. O turné skutečně nešlo, možná tak z pohledu obecenstva, které se sjelo ze všech koutů světa. Veškeré vstupenky (celkem cca 80 000) byly vyprodány za patnáct minut, během nichž neustále padaly přetížené předprodejní servery. Autor tohoto článku strávil oněch patnáct minut u počítače také (v poměrně infarktovém stavu) a protože byl shodou náhod úspěšný, může nyní podat očité svědectví o podobě koncertního comebacku Kate Bush v roce 2014, což je vlastně hlavní účel tohoto textu a dosavadní historické ohlédnutí mu slouží jako odrazový můstek. Podle dostupných informací mělo všech dvaadvacet koncertů stejnou dramaturgickou podobu, nicméně pro úplnost je třeba dodat, že se zde vychází z koncertu konaného 26. září 2014, který do paměti Kate Bush vstoupí jako ten, kdy vypadla elektřina a začátek vystoupení byl proto o více než hodinu opožděn.
ABSOLUTNÍ KONTROLA
Když koncem srpna série koncertů započala, média byla pochopitelně ihned zavalena recenzemi líčícími zpravidla extatické zážitky svých autorů a popisujících návrat Kate Bush na pódium jako bezprecedentní triumf; současně se do první čtyřicítky britské albové hitparády simultánně vyhouplo osm jejích alb, přičemž lepší výsledek tohoto statistického kritéria historicky vykazují jen Elvis Presley a The Beatles. V očekávání čehosi výjimečného bývá „přetěšený“ člověk zpravidla v důsledku zklamán, nicméně tato zkušenost autora článku naštěstí ani zdaleka nepotkala.
Pod představením Before the Dawn (záměrně nehovoříme o „koncertu“) je Kate Bush podepsána jako autorka i režisérka, která si takto opět podržela absolutní kontrolu nad výsledkem; jako pohled „zvenčí“ posloužil spolurežisér Adrian Noble, bývalý šéf Královské shakespearovské společnosti. Výběr sálu, o němž zpěvačka podrobně referuje ve výpravném programu, vyústil v Eventim Apollo především proto, že jde o sál relativně intimní atmosféry, který je jakožto bývalé kino nesmírně vhodný pro kombinaci hudby, divadla a filmových projekcí. Právě touto multidisciplinární kombinací, v níž jsou hudba, divadlo, projekce, choreografie a světelný design v rovnocenném postavení a tvoří dokonale vyvážený celek, je představení typické a – jak pravil jeden z britských kritiků – působí tak promyšleně, jako by jej autorka chystala celých pětatřicet let své koncertní absence. Jako by Kate Bush měla vizuální složku svých písní v hlavě od počátku a až nyní ji mohla naplno představit. Majíli multimediální vystoupení rockových umělců obvykle za cíl především omráčit formou, velikostí plátna, bohatstvím hydraulických zařízení a pyrotechnických efektů, pak koncept Kate Bush je pravým opakem – vše tvoří harmonický celek s důrazem na obsah, jednotlivé složky se navzájem umocňují a posluchač se diví, jak je možné, že mu při poslechu důvěrně známých skladeb (což v případě Kate Bush často samo stačí k dokonalému zážitku) vizuální vjem dosud nechyběl. Rovnoprávnost hudby a výtvarné podoby představení Kate Bush potvrzuje též na tom místě programu, kde sděluje, že jako první „klíčové“ spolupracovníky si vybrala bubeníka (Omar Hakim) a světelného designéra (Mark Henderson).
ZAHŘÍVACÍ KOLEČKO
Dramaturgicky rozdělila Kate Bush představení na třetiny; každá z nich tvoří hudebně i scénicky samostatný a zcela odlišný celek a suverénně by obstála i sama o sobě. Páteří programu učinila v podstatě pouze repertoár z alb Houds of Love a Aerial a tímto svým subjektivním postojem potvrdila jejich výjimečnost ve své diskografii, která je opakovaně konstatována i kritiky a teoretiky. Mimo rámec těchto alb sáhla pouze ve třech případech. Pokud se v řadách diváků nacházeli tací, kteří doufali v koncertní podobu výběru „best of“, možná odcházeli zklamáni, protože například z prvních čtyř alb Kate Bush nezazněla ani nota.
První část představení mohla na diváky znalé dřívějších zpěvaččiných tanečních kreací a kostýmních ekvilibristik působit nečekaně tradičně. Před kapelu rozprostřenou v zadní linii do řady přitančila Kate Bush do rytmu úvodní skladby Lily a do rafinovaného nasvícení v doprovodu pětičlenného sboru (v němž pochopitelně nechyběl nyní šestnáctiletý syn Bertie, jemuž v programu patří též kredit „kreativního poradce“) a v dokonalé pěvecké formě na pozadí perfektně sehrané kapely zahájila večer sestavou šesti písní v poměrně konvenčním pódiovém formátu „zpěvačky s kapelou za zády“. Hounds of Love a Running Up That Hill reprezentovaly repertoár z třicet let starého alba, King of the Mountain a Joanni dvojalbum Aerial a Lily a Top of the City album The Red Shoes, byť zde byly podány spíše v podobě zachycené na pozdějším remakovém albu Director’s Cut. Již tento blok, v němž řada momentů, jako například dynamické změny a náhlé přerody šepotu v extázi v refrénu Top of the City, přinášely mrazení v zádech, by vystačil na nezapomenutelný zážitek z bezchybného provedení výjimečných skladeb výjimečnou zpěvačkou v doprovodu výjimečné kapely ve výjimečném zvuku. Pro Kate Bush to však bylo jen zahřívací kolečko.
ZPĚV V BAZÉNU
Poté, co závěrečnou skladbu první třetiny uzavřela za stroboskopických světelných efektů divoká taneční kreace perkusisty Mina Cinelu, sneslo se před scénu obří plátno a následující projekce monologické herecké etudy astronoma, který v dalekohledu spatřil topící se ženu a snaží se to nahlásit na patřičná místa (napsané pro tento účel dramatikem Davidem Mitchellem) přenesla diváky do světa konceptuální dlouhometrážní skladby The Ninth Wave, jinak druhé části alba Hounds of Love. Na scéně v temných modrých barvách se Kate Bush zprvu objevila ve filmové dotáčce na plátně, plovoucí ve vodě se záchranným kruhem kolem krku (její obecná posedlost detailem se zde projevila tím, že design této vesty byl pro představení speciálně vytvořen) a subtilní úvodní baladu And Dream of Sheep s doprovodem klavíru přednesla ze záznamu. Ovšem nejde o ledajaký playback. Aby scéna působila autenticky, rozhodla Kate Bush, že i její zpěv bude pořízen „naživo“ a v jednom zátahu při natáčení filmové sekvence, tedy v situaci, kdy plave ve vodě a představuje topící se ženu. Této myšlence částečně obětovala i své zdraví, neboť den strávený ve chladné vodě filmového bazénu v Pinewood Studios obklopena vodotěsnými mikrofony odstonala. Máloco lépe dokresluje pravdivost a poctivost, s nimiž Kate Bush, sama se označující za „nejstydlivějšího megalomana“, přistupuje ke své tvorbě napříč médii, jimiž se vyjadřuje. Koncept, v němž autorka umisťuje realitu (tedy topící se ženu) na plátno, zatímco její vize, sny a scény z podvodního světa vidíme v živé podobě na pódiu, je sám o sobě originální a hudební symfonii The Ninth Wave dává nový rozměr. Jeviště je zalidněno postavami v maskách z rybího záhrobí, minimalistická skladba Under Ice je vystřídána asi nejpsychedeličtějším zpěvaččiným opusem Waking the Witch. V kapele, která je zde vizuálně potlačena v zadní části pódia, dostávají hojnou měrou prostor klávesy a samply (častý floydovský i watersovský spoluhráč Jon Carin a jediný personálně spojující element s pětatřicet let starým turné Kevin McAlea). Dadaistickou hereckou scénkou dialogu otce se synem, v níž hlavní roli dostal Bertie a která se odehrává ve zvláštní dekoraci domu s nakloněnou podlahou, je uvozena píseň Watching You Without Me, v níž Kate Bush hraje roli „neviditelné“ (protože právě se topící) matky. V písni Jig of Life vystavené melodicky i rytmicky z irských lidových motivů dostává slovo další rodinný příslušník – bratr John Calder Bush (jinak častý fotograf své sestry a spoluautor vizuální podoby několika jejích alb), který ze záznamu na televizní obrazovce, jež je součástí dekorace, pronáší vlastní monolog. Hlasem dalšího bratra Paddyho (jinak multiinstrumentalisty hrajícího téměř na všech albech své sestry) promlouvá pilot helikoptéry snažící se o záchranu tonoucí ženy. Zatímco na albu postačil zvukový efekt vrtulníku licencovaný tehdy z pinkfloydovského alba The Wall, zde je helikoptéře věnován podstatně větší prostor – v podobě obřího stroje létá nad hlavami diváků a míří mezi ně poměrně dlouho bodovými reflektory, čímž dosahuje omračujícího účinku. Za zvuku skladby Hello Earth se pak Kate Bush objevuje šplhající na bójce nořící se z vln oceánu a celá bezmála hodinová sekvence je uzavřena akustickou písní The Morning Fog, v níž postavy vystupují ze svých rolí, a kapela se objeví na forbíně. Celá skladba The Ninth Wave je epického charakteru a sama o sobě plná zvratů; jednotlivé její části představují Kate Bush v mnoha polohách, autorsky i interpretačně. Opatřena promyšlenou vizuální podobou, v níž divadlo není jen doplňkem, pak přináší dokonalý zážitek, v každé vteřině překvapení, nesmírně silný účinek a naprosté vtažení do děje. V průběhu následující přestávky se tak divák dostává do situace, kdy pochybuje, že lze vystoupení posunout ještě dále. Omyl.
KŘÍDLA
Přestavba pódia, k níž mezitím došlo, přehodila výhybku směrem k dalšímu autorčinu konceptuálnímu opusu – A Sky of Honey, druhé části dvojalba Aerial, tedy skladbě, která stojí hudebně v absolutním kontrastu k The Ninth Wave. Série devíti skladeb popisuje v pastorálním duchu lyrickým způsobem průběh dne od úsvitu za doprovodu zvuků ptactva („Mommy, daddy, the day is full of birds, sounds like they’re saying words“, zní ze záznamu Bertieho dětský hlas), přes slunné letní odpoledne, večer a nokturno až k následujícímu úsvitu. Kapela se přeskupila na levé části pódia a výrazný prostor zde získává baskytarista a kontrabasista John Giblin, jediný zpěvaččin dlouhodobý spolupracovník v této sestavě, oba kytaristé – gabrielovský David Rhodes a oblíbený studiový hráč Frissi Karlsson, jakož i všichni sboroví zpěváci, připojující se zpravidla v suverénně sezpívaných komplikovaných harmoniích i rytmicky těžkých unisonech refrénů. „Baleárskou“ náladu některých hybnějších skladeb doplňuje na třetí kytaru i univerzální Jon Carin. V úvodních skladbách se (po zvednutí šifonové opony s ručně malovaným ptačím peřím) objevuje Kate Bush uprostřed kapely sedící za klavírem, jehož zvuk je pro Aerial podstatný. Pódium je laděno do žlutooranžova a vizuální kreace jen nenápadně doplňují samonosnost tempově a náladově proměnlivé kompozice, přednášené zde v takřka identické podobě, jakou známe z alba. Na obřím plátně za kapelou létají zpomalení ptáci v zásadně nadživotní velikosti, po pódiu se prochází dřevěná loutka se svým loutkovodičem a hereckou roli malíře před obřím plátnem předvádí – kdo jiný než Bertie, kterému – jako sólistovi – matka dokonce věnovala jedinou novou skladbu večera – píseň Tawny Moon.
Mimochodem, malířův rozsahem nevelký pěvecký part ve skladbě The Painter’s Link původně na albu provedl o několik generací starší Rolf Harris, v Anglii žijící slavný australský bavič, malíř a zpěvák, který se mihl již dříve v několika nahrávkách Kate Bush nečekaně jako hráč na didgeridoo a který byl v roce 2005 (tedy v roce vydání alba Aerial) angažován skutečně jako malíř oficiálního portrétu královny Alžběty. Jeho kariéra se ovšem neslavně uzavřela tím, že byl v roce 2013 ve značně seniorském věku obviněn a v roce 2014 odsouzen do vězení za opakované sexuální zneužívání nezletilých dívek, v důsledku čehož přišel též o množství dříve udělených řádů, cen a vyznamenání.
Přestože Kate Bush v koncertním programu zmiňuje, že koncepce vizuální stránky A Sky of Honey nebyla pro ni jednoduchá a nějaký čas trvalo, než nabrala konkrétní podobu, působí i tato závěrečná třetina představení jako dokonale vyvážený a vpravdě krásný a dojemný celek hudby, filmových záběrů letícího ptactva a scénických prvků, ze kterého nelze nic odebrat, aby neztratil rovnováhu. Když se na konci závěrečné skladby Aerial za výkřiků „I wanna be up on the roof, in the sun“ objeví Kate Bush s křídly na zádech v obřích dveřích a na vteřinu se vznese k nebi, než scénu pohltí tma, jde o absolutní dramatické vyvrcholení a divák má touhu, aby tohle dobrodružství naplněné pocitem štěstí nikdy neskončilo. Prodloužení přichází alespoň v rozsahu dvou přídavků: nejprve sama u klavíru přednáší zpěvačka tichou a nádhernou baladu Among Angels (i v této sólové podobě si lze jistě představit její koncert, jehož účinky by nejspíše nebyly nikterak slabší) a poté s výrazným rytmickým doprovodem kapely koncert uzavírá hitem Cloudbusting, který s ní zpívá celý sál („I just know that something good is going to happen“).
TRIUMF
Uvádějí-li britští recenzenti, že tříhodinové comebackové představení Kate Bush je jejím absolutním triumfem, že jeho koncepcí redefinovala pojem moderního multimediálního hudebního divadla a že je zážitkem, který nelze s ničím srovnat a zůstane navždy nezapomenutelným, nezbývá, než tato slova při plném vědomí podepsat. Až se objeví na pultech jeho zvukově obrazový záznam (byl pořízen na dvou vystoupeních v polovině září), budou se o tom moci alespoň zprostředkovaně přesvědčit i ti, na které se v návalu u internetové kasy nedostalo. A spolu s nimi doufejme, že Kate Bush se na koncertní pódium vrátí dříve, než za dalších pětatřicet let a že množina těch, kdo měli možnost na vlastní oči vidět její koncert a mezi něž se již nyní řadí šťastný autor tohoto článku, není ani tentokrát jednou provždy uzavřena.
Tříhodinové comebackové představení Kate Bush je jejím absolutním triumfem. Jeho koncepcí redefinovala pojem moderního multimediálního hudebního divadla a je zážitkem, který nelze s ničím srovnat. Zůstane navždy nezapomenutelným. Doufejme, že se Kate Bush na koncertní pódium vrátí dříve, než za dalších pětatřicet let.