Možná někdy potkáte Roberta Smitha a požádáte ho o autogram. On vám jej dá, nebo nedá, v každém případě však budete posláni do horoucích pekel nebo ještě horších prostor, a to s mírným ostravským přízvukem. V tom případě vězte, že jste se potkali s Klecem, jehož podoba s vizáží (ale trochu i s osudem) frontmana z The Cure je někdy zarážející.
Klec je zjev, který tvoří, skládá, hraje na kytaru, zpívá a provokuje ve své vlastní stejnojmenné skupině. Dalšími členy této havířovské legendy jsou Kláda – klávesy, Klement – basa a Ďábel – bicí. Kláda kromě kláves obstarává technické záležitosti, zapojuje kytary, opravuje krabičky a v maximální míře se podílí na nervní atmosféře ve skupině. Klement kromě hraní na basu špatně vidí, uklízí ve zkušebně, někdy vypadá jako Josef Stalin a občas je až nekompromisně rozumný, takže když prší, kapela nejede na kocert. Ďábel je lesník, ochránce a vrah zvěře. Vyrobil už dvě děti, má hodnou ženu, na rukou je bez tetování. Je stejně rozumný jako Klement a na koncerty nejezdí, když sněží. Vypadá to, že bubnuje, jak ho zrovna napadne, takže někteří ortodoxní rockeři z Ostravy kroutí hlavou. Po jednom potomku mají Klement i Klec, jehož několik popsaných a počmáraných sešitů odráží život rodinný i ostatní, od dob raných na gymnáziu po dnešek…
Jako otrávené šípy snášejí se z tvých rtů slova a mučí bezbranné tělo a zatemňují ochablou mysl až do úplného vyčerpání až do úplného bezvědomí. Ponurý text i hudby tohoto opusu – Otrávené šípy – jsou reakcí na některé neveselé situace v životě protagonisty.
Nejedná se pochopitelně jen o Otrávené šípy. V různých dalších paskvilných součástech života jsou patrné kořeny průběžné extravagance, hraničící s nekontrolovatelným vztekem. Posílání nejen zvukařů do nejčernějších děr tělesných, nadávání lidem v sále, těm ubohým červům, kteří se slezli do smradlavého prostoru a dělají, že poslouchají muziku, kterou ten bastard za tou věcí uprostřed sálu stejně neumí ozvučit… Klec patří mezi osobnosti, které ostravské scéně tohoto typu přinesly dost. Jeho skupina má už následovníky – ostravský Starý sen – i četné vyznavače mezi publikem. Určitě je škoda, že se Klec neobjevila na koncertě pro Curtise v Praze. Ale vraťme se na úplný začátek. Největší rozkvět punku v ostravskokomínském regionu přišel s Klecovým osobitým přístupem k tomuto stylu. Písničky Pogo, Damoklův meč či Stará generace se zpívaly i se španělkami v létě u beček. Má milá mi nedala zazní občas i dnes. Předzvěstí temného období byla éra, kdy do mikrofonu pološíleným způsobem deklamoval texty Jehova. Kdyby tehdy byl Sv. Vincent, určitě by si tito velcí filozofové rozuměli. Na pásku zůstaly dochovány alespoň dva kontrapunkty tohoto období. Tragicky banální Mucholapka a protifašistická Táhni! („to je jisté, to je jisté, vlasy musí býti čisté“) zněl slogan skladby, která vyjádřila vztah Klece ke zdejším ,hippiesʻ, kteří se vzdělávali četbou v autobusu cestou do hospody. Z dalších etap existence kapely se pak začíná výrazněji oddělovat ,psychedelieʻ. Písničky Nemocnice, Tradiční bál, Gertruda, Ústav a Mizím jsou dodnes k mání na demo (viz adresa níže). Přelom let 1980–1990 je již ve znamení skvělých skladeb, které dodnes leží na páse ve studiu v Hrnčířích. Popravčí špalek, Sen směšného člověka, Koberec mrtvých, Černá světla a další skladby by zcela jistě završily AG kultem již vydané Prouzu a Priessnitz do dramaturgicky kvalitní pyramidy Poslední dobou Klec programově tráví publikum. Žádný ústup z temnot Špalků, Říší stínů. Naopak. Ve skladbách, o kterých nevíte, zda jsou kompozicemi či improvizacemi, létají havrani, temné krajiny se rozprostírají do nekonečné šedi… Žádná uvolněná pohodička se španělkami, šlapající rytmikou a módním zpěvem á la Koller, Ducháček nebo Flor de Mal. Pěknej nášup, kterej hezky do gruntu deprimuje. Že to dnes nikoho nezajímá? Že to nikdo nepotřebuje? To je právě velice zábavné! Procházet se vesmírem kláves, hlasu a kytary nad hlavou pokořeného návštěvníka, který marně doufá, že si snad trsne jako kdysi při Cestě nebo Černých světlech. Dočká se maximálně Otrávených šípů a na závěr místo rozloučení ujištění, že stejně do jednoho všichni brzo zdechnou. Strnulý výraz tváří prázdný, strojový krok kovově zní tvůj hlas, když vřeští na útok až do úplného vyčerpání až do úplného bezvědomí.
Kontakt (demo, koncerty): Vlastimil Dlabaja, Samojlovova 5, 704 00 Ostrava, tel. zam. 069/247 436
