Nejistota je v dnešní době zdánlivě na jistotu sázející název. Tísnivý. Kladenská kapela ho ovšem myslí trochu jinak. Vlastně pozitivně. „Všichni čekají, až se vrátí starý dobrý svět. Bude to ale nejistota, která nás obejme, aby všechny osvobodila,“ uvádí autor textů, zpěvák a kytarista Jakub Mühlfeit v tiskové zprávě. Jasně, nejistota s odhodláním přizpůsobit se tomu, co přijde, je pořád o hodně užitečnější životní pocit než rovnou defétismus, beznaděj nebo útěk k řešení typu carpe diem, po nás potopa.
Po muzikantské stránce se na čtvrtém řadovém albu KolHal prezentuje už jen jako duo. Druhým ze členů je bubeník, příležitostně zpěvák Tomáš Příkaský. Ale paradoxně zní deska svým způsobem pestřeji a soudržněji než předchozí nahrávky. Kapele totiž nadstandardně, včetně obstarání partů baskytary a syntezátoru a hlavně diskusí o tvorbě, přispěl producent Tomáš Havlen, jinak z dua post-hudba. Písně dostaly ještě „popovější“, elektroničtější, syntetičtější nátěr. V případě Kolektivní halucinace ale bez negativních popových rysů jako podbízivost a prvoplánovost.
V hloubce pak nejsou skladby vůbec popové. Stále tu jde o autentické vyjádření, nikoliv o „libost“ a oddechovost. A deklamovaný Mühlfeitův zpěv je vše jiné než chytlavý. Originálnější a důležitější než hudba pak zůstávají texty. Autentická poetická pozorování reality jsou tím, čím je Kolektivní halucinace nejzajímavější: „Král vysílá vojsko pro Helenu Trojskou/pro starou pokojskou, co tančí tu s mopem/a tanečním krokem se posouvá chodbou/a už u schodů ví, že něco nehraje/že se jí nestane, co četla v Blesku nebo na Super“ (Soucit). „Postavte ty lidi mezi hospodu a divadlo/ať se vidí, co si vyberou … A oči mají temné a zlé, něco je špatně / ale o co tu jde, laciná kořalka jim napovídá, že je tu špatně nejspíš všechno“ (Horníci). Silné. Byť samozřejmě s tím, že právě elektrický, cca electro-rockový sound textům tvoří odpovídající platformu.