Brněnská čtveřice Květy je už považována za jistotu domácí alternativní scény, jim samotným prý je ale už podobné nálepkování těsné. V listopadu Květy vydaly a v prosinci pokřtily své už desáté album, nazvané stroze 41 minut, a o pozadí jeho vzniku, současné konstelaci v kapele i o svých autorských inspiracích vyprávěl nepřekvapivě zpěvák a kytarista Martin Kyšperský.
Skladby o všednodenních věcech a název podle stopáže – dá se vaše nové album definovat jako „oslava obyčejnosti“?
Proč ne? Civilní témata mě baví moc, baví mě i to, co jsme chtěli říct obalem – tedy že žijeme ve městě, že tvoříme ve městě, že by asi bylo divné se věnovat například přírodní lyrice, když většinu času trávíme „někde mezi barákama“… Asi je to tak v pořádku.
Kde tě poslední dobou nejčastěji napadají témata a zárodky nových písniček?
Při chůzi. V době covidu jsem si hodně zvykl chodit po městě pěšky, nebydlím daleko od centra, ale i tak je to tak půl hodiny chůze, a když to nezabiju tím, že si pustím do uší hudbu, tak tím, jak jdu, probíhá nějaký rytmus, a u toho mě napadají různé fráze, slogany nebo i sled akordů.
Co se musí stát, abys podobný nápad dotáhl do podoby písničky?
Musí být tak výrazný a smysluplný, že když si ho přečtu po delší době, tak se za něj nestydím. A dostatečně nosný, abych se to pokusil dotvořit. Aby mi to i s odstupem „hrálo v hlavě“. Další síto, kterým pak propadávají nápady, nastane na zkouškách. Kluci jsou dost ostražití, někdy mi do toho hodí vidle. Zpětně to je většinou dobře. A když si to musím obhájit, tak si aspoň sám řeknu, co je na tom dobrý.
Kam si ty nápady zaznamenáváš? Máš nějaký zápisník?
Do mobilu. Jednou za čas pak dělám inventuru, a pak to všechno třídím na „úplné blbosti“ a „trochu nadějnější blbosti“.
A co když tě zrovna nic nenapadá? Upřímně – tak na mě působí třeba název alba 41 minut. Že vás prostě zrovna nic lepšího nenapadlo.
Chtěl jsem, abychom se posunuli od toho surrealismu, ve kterém jsme se poslední dobou nacházeli, a aby ten název nic nepodsouval. Aby tam nebyl žádný pocit a žádná emoce, abych nemusel nikomu vysvětlovat: „Proč zrovna Bílé včely…?“ „Proč Miláček slunce…?“ „Proč název Starý Kortykoid…?“ Nechtěl jsem dávat klíč. Ať si to každý prozkoumá sám. A zároveň jsme si u toho uvědomili ten rozměr času. Tím, jak je většině kapely už čtyřicet plus, tak je pro nás čas velká deviza. Pustit si dnes jakoukoli desku a pustit si ji soustředěně třeba čtyřikrát pětkrát… to začíná být docela luxus. Ale nás opravdu zajímá deska jako celek. Je to deník za určitou dobu. Z toho nemáš číst jen samostatný stránky.
Není to jen rozdíl generačního přístupu? Že ti starší jsou zvyklí c zmasteroval. No a pak je ještě důležitý, že poslouchá novou hudbu, že žije víc v přítomnosti. Já trčím někde v roce 1972, zvukově řeším spíš to, jak zní starej živák Milese Davise než to, co vyšlo v roce 2024. Takže jo, potřebujeme prostě Juru, protože je z tohohle století.
Navzdory čerstvému albu se mi zdá, že už nyní nehrajete tak často. To je tím, že ta kapela existuje tak dlouho?
Lehoučce se zvedla cena, čímž odpadla některá místa, jiná zase zavraždil covid a ubylo klubů. Ale paradoxně na nás teď chodí víc lidí a většina koncertů je čirý štěstí. My zkoušeli udělat turné třeba od úterý do neděle, jenže na menších městech nejde hrát jindy než v pátek a sobotu. Přijedeme téměř kamkoliv, kde nás chtějí a mají jen trošku peněz.
Bavíte se v kapele někdy o budoucnosti? Kde se třeba vidíte za pět let?
Mám pocit, že svět je teď v nějaké špatné konstelaci. Demokracie se sype, Svět si vybírá do čela lidi, co jsou jen populisti, a jde to prostě k šípku. Takže jsem trošku smutnej. Ale tím spíš bych asi chtěl hrát, co nejdéle to půjde. I když samozřejmě netuším, co všechno se může stát. Třeba mě to přestane bavit. Nebo ohluchnu. Anebo odejde Aleš – a to už si vůbec nedovedu představit, že bych hrál bez něj. Ale pokud to jenom trošku půjde, chci strávit s touhle kapelou celý zbytek života.
