Debut Hejno černejch koček (2022) zněl nadějně, ale od té doby Kvietah (Magdalena Fendrychová), promiňte vnucující se výraz, ještě rozkvetla. Jistě i do krásy, její melodie jsou vkusně chytlavé. Ale hlavně co do intenzity textařské výpovědi, poetické hloubky komentářů chmurné reality. Vymanila se povětšinou z „ich pocitologie“ a odvážila se do sféry zásadních obecných témat. A když je osobní, tak zajímavě: „Spojujou nás bolesti jak med, no tak díky, díky včely…“ Ty tam jsou vyložené naivity.
Důkazem budiž vracející se námět ruského vpádu na Ukrajinu. Přitom psát o čerstvých a hrůzných reáliích, aniž by to znělo příliš pateticky či nedej bože povrchně, je výzva z největších: „Mami, schovej se pod schody / ohnivý včely brázděj nebesa…“ (Mami).
V písni MPJ (odkaz na aktivismus a tragickou smrt Marshy P. Johnson) se Kvietah pustila i do exponovaného tématu většinová společnost versus transgender. I zde se ovšem dokázala vymanit z pasti frází prostřednictvím příběhu. Dokonce ani texty týkající se věčného dilematu víry a pochyb se neutopí v prázdných schématech, ale nesou originální niterný otisk: „Ležím na matraci, Ježíš na kříži / s žebrama venku, jak jsem to vždycky chtěla / je prázdno mezi náma, dneska nevěřím na vzkříšení těla / o srdce uchází se různý handlíři / a jsou i u kostela…“ (Ježíš).
Autorsky si vystačila Fendrychová sama, jenom do skladby Režim si přizvala hosta, jenž si rapovou pasáž napsal pochopitelně osobně: Poetika Jakuba Čermáka (Cermaque) přitom do písně dokonale zapadne a dělá, co má. Podpoří myšlenku hlavní autorky, byť je Cermaque jako textař zkušenější a, ehm, „kviethnatější“: „Být nebo přežít / debilní dilema / jsou roky užovek a chvíle mamb…“
Hudba? Módní indie pop s důležitou rolí elektroniky, s přesahy do rockovějšího zvuku. Na velmi slušné hráčské a produkční (Nikola Šolaja, v jednom případě Jan Skorunka) úrovni. Jistě, nic pro hledače náročných a objevných hudebních výbojů, jenže o to v písních nejde. Zbytečné harmonické neobvyklosti a experimentování by strhávalo pozornost od sugestivního citového projevu písničkářky a ubralo výpovědím na přímočaré působivosti. Kritici staré školy by jistě nenechali nit suchou na zpěvaččiných „chybných“ přízvucích češtiny, nepřirozeném natahování frází atd. Jenže mně je tohle úplně putna. Obsah a feeling je přece důležitější než pomyslná „správná forma“.
I pro Kvietah (zatím) platí nešťastný paradox zdejší scény: Zatímco třeba na Ostrovech by s hudbou, jakou dělá, patřila k indie popovým hvězdám omílaným v médiích, u nás zůstává pořád, z hlediska popularity, ve škatulce alternativa. Jenže o to je její tříbení vkusu ctitelů módních trendů, kterým může otevřít cestu k obsažnější hudbě a skutečné výpovědi, cennější. Ale třeba právě Kvietah se podaří prorazit do mainstreamu, aniž by dělala kompromisy v neveselém a v tom nejlepším smyslu „nepopulárním“ poselství písní, a „učinit ho mnohem lepším místem k poslechu“.