Písničkář Milan Jakobec byl velvyslancem v Kostarice a poté řídil velvyslanectví na Kubě. Diplomatem se nicméně stal tak, že jen přešel Loretánské náměstí do Černínského paláce… protože v protější Loretě celých deset let před sametovou revolucí dělal hlídače. Loreta tehdy byla hnízdem existencí pro socialistický režim podezřelých. Tento dnes sotva zopakovatelný příběh diplomatické kariéry obsahuje i několik let, která Milan Jakobec prožil na ambasádě v Londýně. Nyní, s odstupem více než čtvrtstoletí, Milan Jakobec zavzpomínal na ty, se kterými se v Londýně rád setkával, i na ty druhé, kterým by se radši vyhnul. V jeho memoárech Bohemia a Albion (Volvox Globator 2023) najdete řadu portrétů pozoruhodných osobností podaných s lehkostí a vtipem.
Kdy jste začal hlídat na Loretě a proč?
Já jsem na Loretu přišel kolem roku 1980. Vrátil jsem se z vojny, kde jsem si „zažil“ Chartu i Antichartu ve vojenské podobě. Museli jsme svorně na buzerplace přísahat, že uhájíme socialismus se zbraní v ruce proti všem chartistům. S dosti abnormální mírou znechucení jsem znovu nastoupil na své místo do podniku zahraničního obchodu Technoexport. Tamní generální ředitel mi dal při odchodu na vojnu tři díly Švejka. Takový smysl pro humor by člověk od vysokých funkcionářů strany neočekával. Ale měl jsem tam ještě v právním oddělení dva další šéfy, kteří po mně nechtěli, abych četl Švejka, ale abych vstoupil do strany. Možná se to mohlo vzájemně doplňovat, co myslíte, vstoupil by Švejk po Chartě 77 do strany? Mně se to dost eklovalo.
Jiné výhody to zaměstnání nepřinášelo?
Šéfové slibovali, že mě jednou pošlou na služební cestu do Moskvy, abych si také zažil, co je to pořádný ruský průjem, ale nakonec jim bylo líto diet v tvrdých konvertibilních rublech, a tak za průjmy na služební cesty jezdili oni, zatímco já seděl v Praze na zadku a smolil nesmyslné arbitrážní žaloby o penále za zpožděné dodávky. Slibovali také, že až vstoupím do strany, pošlou mě dozírat na stavbu rafinérie někde v Sýrii. To také nebyla kariéra podle mého gusta. Takže to, že jsem z právního odboru Technoexportu a.s. zdrhl do Lorety na místo hlídače loretánského pokladu, nebylo zase tak velké sebeobětování. V Loretě jsem pak strávil deset let s báječnými muži, jako byl někdejší partyzánský chirurg a mluvčí Charty MUDr. Bedřich Placák, básník Ivan Wernisch, spisovatel Václav Vokolek, literární kritik Vladimír Karfík nebo astrolog Pavel Turnovský. Jako hlídači loretánského pokladu jsme čekali na zloděje, který nepřicházel, takže jsme jenom leželi na kavalci a četli knihy. Jednu knihu denně. Kdy se to člověku podaří?
Na Loretě se ale i potajmu koncertovalo, že?
Nudili jsme se tam a kvůli tomu jsme si tam zřídili divadelní a hudební scénu. Na kostelní varhany během mých služeb chodil hrát Filip Topol z Psích vojáků. Občas s ním přišel i Magor. V ambitech jsme hráli loutkové divadlo pro děti i dospělé, pořádali večerní mejdany pro přátele a sem tam uspořádali tajný koncert nějakého zakázaného undergroundového muzikanta. Jednou jsme v klenotnici udělali nezapomenutelný koncert Jima Čerta. Jimáček vyřvával Karneval mrtvol a stepoval s harmonikou kolem loretánských monstrancí s tisíci zářícími diamanty. Samozřejmě nás pak mohl na příslušných místech, kam byl donucen podávat hlášení, udat, že namísto strážení pokladu, pořádáme po večerech, když turisté odejdou, undergroundové koncerty pro členy disentu a chartisty. Ale Jim Čert, ať se o něm dnes vypráví cokoli, byl nejen výborný muzikant, ale vůči naší loretánské partě i charakter, a nepíchl to na nás.
Loretánská klenotnice byl magický prostor, v němž navíc visely, zřejmě jako propagace českého sklářství, podlouhlé baňky zavěšené na stropě. Těch baněk si nikdo z návštěvníků nevšímal, zato potěšily hudebníky. Mikoláš Chadima si tam chodil nahrávat jejich bimbání, když potřeboval zvláštní japonsky znějící zvuky do svých expresivních skladeb zpívaných německy.
Baňky okouzlily i Franka Zappu, když si na Loretu v roce 1990 odskočil před svou návštěvou u prezidenta Havla na Hradě. I jemu se strašně líbilo si na strop klenotnice zabimbat. Vůbec si nevšímal zlatých a diamantových monstrancí. Místo toho si vyhrával varѐsovské variace na baňky na stropě a nemohl se toho nabažit. Fakt krásně to znělo.
